Dnes, kdy politickým diskursem lomcuje protimuslimská rétorika, je užitečné připomínat si, že naše minulost je daleko více propletená, než se obecně připouští.

Británie je rozdělena jako nikdy předtím. Země se otočila zády k Evropě a její panovnice začala pokukovat po obchodu s Východem. Ačkoli to zní jako popis Británie dnes, přesně to také popisuje situaci státu v 16. století, během zlatého věku snad nejslavnější britské královny, Alžběty I.

Jedno z největších překvapení alžbětinské Anglie tkví v tom, že zahraniční a obchodní politika byla řízena velmi úzkou aliancí s islámským světem, což je skutečnost naprosto ignorovaná těmi, kteří nyní užívají populistické rétoriky národní suverenity.

Od svého nástupu na trůn v roce 1558 Alžběta začala navazovat diplomatické, obchodní a vojenské styky s muslimskými vládci Íránu, Turecka a Maroka. A měla pro to dobrý důvod. V roce 1570, kdy již bylo zcela jasné, že protestantská Anglie se ke katolické víře nevrátí, královnu Alžbětu tehdejší papež exkomunikoval a vyhlásil, že by měla být zbavena koruny. Velmi záhy se proti ní postavilo mocné katolické Španělsko a Anglie čelila bezprostřední hrozbě cizí invaze. Angličtí obchodníci byli vykázáni z bohatých trhů ve Španělském Nizozemí. Ekonomická a politická invaze hrozila nově protestantské zemi zničením.

Alžběta odpověděla přesměrováním obchodu na islámský svět. Jedinému skutečnému rivalu Španělska, muslimské Osmanské říši, tehdy vládl sultán Murad III. Jeho impérium se táhlo od severní Afriky přes východní Evropu až k Indickému oceánu. Osmané proti Habsburkům bojovali již dlouhá desetiletí a podařilo se jim dobýt i části Uher. Alžběta doufala, že spojenectví se sultánem jí zbaví hrozby španělské vojenské agrese a umožní jejím obchodníkům zmocnit se velmi lukrativních tržišť v Orientě, což byla věc, kterou tolik potřebovala. Z dobrého důvodu a správného odhadu se ovšem spojila i s tradičními nepřáteli Osmanů – s perským šáhem a vládcem Maroka.

Potíž byla v tom, že muslimská impéria byla daleko mocnější, nežli Alžbětin malý ostrovní státeček utopený v hustých mlhách Evropy. Alžběta chtěla prozkoumat možnosti nových obchodních aliancí, ale nemohla si dovolit takový podnik financovat. Její odpovědí bylo využít velmi nové a zatím nepříliš důvěryhodné novinky – zapojit se do burzovních společností, které zavedla její sestra Marie Tudorovna.

Tyto společnosti byli obchodními svazy dohromady vlastněnými podílníky. Kapitál v nich byl užíván k financování nákladů obchodních cest a zisky, nebo případně i ztráty, byly sdíleny rovněž. Alžběta nadšeně podporovala společnost Muscovy, která obchodovala s Persií, inspirovala založení Turecké společnosti, která obchodovala s Osmany a také Východoindické společnosti, která posléze nakonec dobyla Indii.

V 80. letech 16. století podepsala obchodní dohody s Osmany, které trvaly dalších 300 let, což umožnilo jejím obchodníkům volný obchodní přístup do osmanských držav. Obdobnou dohodu uzavřela i s Marokem. Obsahovala i tichý tajný příslib vojenské podpory proti Španělsku.

Když začaly do Anglie proudit finance, Alžběta si začala dopisovat se svými muslimskými současníky a využívat přínosů oboustranně výhodného obchodu. Murada nazývala „nejmocnějším vládcem království Turecka, svrchovaným a nejvyšším vládcem a nejsuverénnějším monarchou Východní Říše.“ Také hrála na notu jejich vzájemně sdíleného nepřátelství ke katolicizmu, samu sebe popisujíce jako „nejvíce neporazitelnou a nejmocnější ochránkyni křesťanské víry proti všem druhům modlářství.“ Podobně jako muslimové, také protestanti odmítali uctívání ikon a věřili v nezprostředkované Slovo Boží, zatímco katolíci se oddávali kněžskému prostřednictví mezi Bohem a člověkem. Také umně ve svůj prospěch využívala katolické nenávisti vůči protestantům a muslimům coby dvěma různým stranám téže heretické mince.

Plán fungoval. Tisíce anglických obchodníků křižovaly mnoho dnešních zakázaných a nebezpečných zón, jako syrské Aleppo či irácký Mosul. Tam byli omnoho bezpečnější, nežli při podobných cestách napříč katolickou Evropou, kde riskovali, že padnou do rukou Inkvizice.

Osmanské úřady využili své dovednosti integrovat a pohltit do sebe národy různého vyznání a toto považovaly nikoli za svou slabost, ale naopak sílu. Trvající konflikt mezi protestanty a katolíky pozorovali Osmané s povýšeneckým pobavením. Někteří Angličané dokonce konvertovali k islámu. Několik z nich, jako Samson Rowlie, norfolkský obchodník, který přijal jméno Hasan-aga, posléze hlavní pokladník Alžírska, byly vynucené vnějšími okolnostmi. Jiní však islám přijali ze své vlastní vůle, možná proto, že vnímali islám jako lepší sázku než byla v jejich očích nová a nepevná víra protestantská.

Angličtí šlechtici si užívali hedvábí a koření pocházejícího z Východu, na druhé straně Turci a Maročané anglickou vlnou tolik nadšení nebyli. To, co potřebovali, byly zbraně. Alžběta se rozhodla k poměrně ostrému kroku – použít železo z konfiskovaných a znesvěcených katolických kostelů. Zvony z jejich zvonic roztavila na výrobu munice, kterou následně lodi odvážely do Turecka. To dokazuje, že šedá sféra evropského obchodu se zbraněmi sahá mnohem dále do minulosti než aféra zbraňového obchodu známého jako Irangate. Podobné kontrakty uzavřela královna také s Marokem. Maročanům prodávala zbraně a vyměňovala je za ledek, nezbytnou součást střelného prachu, a také za cukr, který ona sama měla v nesmírné oblibě a který také mohl za nechvalně proslulý špatný stav a černé zbarvení jejího chrupu.

Cukr, hedvábné tkaniny, koberce a koření změnily anglické stravovací návyky, zařízení anglických domů i odívání Angličanů. Slova jako „candy“ (cukrovinka) a „turquoise“ (tyrkys, tj. turecký kámen) se stala obecně známými. Dokonce i samotný Shakespeare nalezl inspiraci pro psaní svého slavného dramatu Othello na základě šestiměsíční návštěvy prvního marockého ambasadora v Anglii.

Navzdory obchodnímu úspěchu burzovních společností nedokázala britská ekonomika fungovat jen na základě příjmů z dálkového obchodu. Již bezprostředně po Alžbětině smrti v roce 1603 nový král, Jakub I. podepsal se Španěly mírovou dohodu, která ukončila blokádu Anglie.

Alžbětina politika vstříc muslimským zemím odvrátila nebezpečí katolické invaze, změnila tvář Anglie a ustavila nový model fungování podílnických obchodních burzovních společností. Burzovní financování bylo také principem, na kterém fungovala Virginská společnost, která založila první severoamerickou kolonii.

Vyšlo najevo, že islám ve všech svých formách – imperiální, vojenské i obchodní – hrál velmi důležitou úlohu v příběhu Anglie. Dnes, kdy politickým diskursem lomcuje protimuslimská rétorika, je užitečné připomínat si, že naše minulost je daleko více propletená, než se obecně často připouští.

Text původně publikoval deník The New York Times. Titulní foto Wikimedia CommonsYouTube.

Zdieľať

O autorovi

Jerry Brotton

Jerry Brotton je profesorem Renesančních studií na Univerzitě královny Marie v Londýně. Je autorem připravované monografie Sultan and the Queen: The Untold Story of Elizabeth and Islam (Sultán a královna: Doposud nevyprávěný příběh o Alžbětě a islámu).