Konvertuj, nebo zemři. Etnické čistky v Středoafrické republice

Stranou pozornosti medií formace anti-Balaka s namířenou zbraní nutí muslimy ve Středoafrické republice (SAR) praktikovat svou víru jen v soukromí, anebo konvertovat na jinou.

Muslimové jsou mediálně zajímaví, jen když drží zbraň, nikoli, když se na ně zbraní míří. Moderní žurnalizmus tuto základní linku nepřetržitě zachovává a znovu potvrzuje jak co se týče domácích krizí, tak možná ještě více tehdy, když dojde na mezinárodní humanitární katastrofy.

Systematické útoky na muslimy ve Středoafrické republice, v zemi sužované nestabilitou již od roku 2013, se toto zvrhlo v masivní etnickou čistku. Nicméně této humanitární krize si je aspoň minimálně vědomo jen málo lidí mimo hranice této africké země a mimo komunitu lidskoprávních pracovníků.

Během posledních několika týdnů ozbrojené milice pročesaly západní část země, vyhrožovali a brutálně napadali místní muslimy.

Anti-Balaka, fundamentalistická frakce tvořená animisty a křesťany, nutí muslimy praktikovat svou víru výhradně v soukromí, odvrhnout vlastní náboženskou identitu a na místě pod hrozbou zbraně konvertovat z islámu k nějakému jinému náboženství.

Ohánění se náboženským zápalem

Zatímco se zdá, jako by termín fundamentalizmus byl vyhrazen výhradně pro muslimské aktéry, křesťanské a animistické milice ve Střední Africe se ohánějí jednak náboženskou záští a jednak nekonečnou zásobou munice, aby terorizovaly 750 tisíc v zemi žijících muslimů, činících okolo 15 % její populace.

Anti-Balaka si klade za cíl věc natolik prostou, nakolik je i hrůzyplná. Zbavit zemi její muslimské populace. Za každou cenu.

Zatímco Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL) zůstává v titulcích novinových zpráv a na jazyku každého komentátora, protimuslimský terorizmus v SAR, který si již vyžádal minimálně 6 000 životů, přes 30 000 muslimů zatlačil do enkláv chráněných OSN a ponechal za sebou zničené mešity, je stále ještě takřka neznámým nebezpečím.

Jenže pokud by muslimové nebyli oběťmi, ale naopak oněmi zločinci dopouštějícími se v CAR zvěrstev proti lidským právům, nikdy by se tak nestalo.

Mainstreamová media a jejich prezentace již dlohou dobu zanedbávala zoufalou humanitární situaci obětí černé barvy pleti, zejména na africkém kontinentu samém. To je nejživěji ukázáno na genocidách ve Rwandě a Burundi v 90. letech, které se dostaly do povědomí mas až příliš pozdě a jejichž oběti si získaly soucit až o deset let později, když byl uveřejněn populární film Hotel Rwanda.

Být černošskou obětí

V soudobé paměti byly příběhy černošských obětí aktivně pokryty mainstreamovými medii jen tehdy, když se media mohla zaměřit na bílé hrdiny (prchavá posedlost Josephem Konym), nebo na muslimské zločince (Boko Haram a jeho únosy školaček v Nigérii). Anebo na obojí, jako byl případ Súdánu, kde byly americké celebrity a organizace rámečkovány jako intervenující ve prospěch černých křesťanů z jihu, které zachraňují před arabskými muslimy na severu.

Podobně, media jsou sklonna zaměřovat se rychle na muslimské zločince, ale jen velmi pomalu, anebo vůbec, jsou schopna zacílit své pokrytí v situaci, kdy jsou oběťmi muslimové. Toto je dle očekávání ilustrováno všudypřítomností ISIL-u v titulcích po celém světě, což je ale provázeno i faktem, že nejpočetnější jeho oběti jsou muslimové, aniž by se o tom vůbec hovořilo.

Naneštěstí, oběti ve Středoafrické republice jsou jak černí, tak i muslimové. Proto se nacházejí na pozici velmi zranitelné, kdy obě dimenze jejich identity jsou mediálně spojeny daleko snáze s pachatelstvím, než s tím, že budou zobrazeni jako oběti.

Uvíznuvší mezi protičernošským podvědomím a islamofobií, podtrhávající a často pohánějící mediální pokrytí, neviditelné a neslyšitelné neštěstí středoafrických muslimů přerůstá ve víru, že černý muslim snad ani nikdy nemůže být obětí.

Probouzení globálního vědomí

Mediální pokrytí, zejména v nejprominentnějších prezentacích, znamená daleko více, než jen sdílení příběhu a upozornění na něj. Pro mezinárodní krize, jako je například ta v SAR, znamená mediální pokrytí vznik globálního povědomí, které by mohlo rozdmýchat politickou mobilizaci, příliv zahraniční pomoci a tlak na vládu, aby jednala.

Toto se stalo pravdou tím více s nástupem sociálních medií, která, zobrazovaná v diskursu jako odlišná a oddělená od tradičních medií, jsou vždy burcována titulky utvářenými právě těmito tradičními, konvenčními medii.

Podoby mediální prezentace v sobě mohou odrážet snahu být objektivními přihlížejícími, ale jsou také svou funkcí klíčovými hráči vyvíjejících se krizí. Masivní mediální intervence může kontrolovat akce zločinců a urgovat humanitární pomoc, zatímco zanedbávání krize usnadňuje činnost teroristů, ba přímo hraje do karet jejich cílům. Případ Střední Afriky živě ilustruje to druhé.

Síly anti-Balaka silně profitují z nedostatku mediálního pokrytí. Jejich počty rostou, jejich násilí se zvětšuje i co do krutosti. Kromě nucených konverzí muslimů a ničení mešit, velmi rozšířenou narativou jsou i zprávy o muslimech platících anti-Balace obrovské sumy peněz, jen aby byli ušetřeni.

Mediální pozornost zachraňuje životy

Militanti z anti-Balaky zintenzivnili své vraždění a nucené konverze během měsíce ramadánu. Postit se, modlit, nebo veřejně slavit posvátný měsíc se ukázalo být pro středoafrické muslimy nebezpečným, dokonce až fatálním.

Kamery a reportéři se slétli na Rwandu až už bylo příliš pozdě. Když přijeli, genocida si již vyžádala prakticky všechny své možné oběti. Od té doby propočty humanitních vědců, lidskoprávních aktivistů či státníků mohly dokázat, že mediální pozornost může vyvolat tlak potřebný na mobilizaci mnohem smysluplnější humanitární intervence. Tisíce a tisíce dalších životů a budoucích generací Tutsiů mohly být zachráněny.

Jak zdůrazňuje případ SAR, lekci ze Rwandy jsme neabsolvovali tak, jak bychom měli. Ukazuje na to její zmenšující se a nevýslovným násilím ohrožená muslimská populace. Podpora místních protimuslimských milicí dává zelenou pro jejich pokračující bezuzdné zabijácké řádění.

Ale protože muslimové jsou zde těmi, na které se zbraněmi míří a nikoli těmi, kteří jimi mávají, tento příběh bude stále odsouván stranou od titulků.

Původní verzi článku publikovala stanice al-Džazíra.

Titulní foto: Mladá matka Chadídža s manželem Músou a jejich dítětem na pooperačním oddělení v nemocnici v Bossangoa. Chadídža utíkala z domu se svým dítětem, když ji postřelili členové protimuslimského hnutí anti-Balaka. UNHCR / S. Phelps / Flickr / CC BY-NC 2.0