Leitmotív osamoceného objevovatele v mnohém připomínající pozdější evropské robinsonády.

Edice Orient nakladatelství Academia v uplynulých letech přinesla zajímavé překlady děl z muslimského prostředí, či jejich reedice. Jedním je i Ibn Tufajlův Hajj ibn Jakzán (Živý, syn bdícího), poprvé přeložený již Ivanem Hrbkem, nejslavnějším českým překladatelem Koránu, v roce 1957.

Nyní je znovu vydán v upravené verzi s úvodem a poznámkami Luboše Kropáčka, jednoho z nejvýznamnějších českých arabistů současnosti. Jeho přínos spočívá v tom, že upravil některé nedokonalosti původní Hrbkovy práce a doplnil ji o části, které v jeho překladu chybějí, především o autorův úvod a o fundovanou úvodní stať.

Předkládané dílo vznikalo mezi lety 1169-1182 a patří ke klenotům tzv. literatury adab, která měla za cíl uvádět čtenáře do společnosti a kultivovat jeho ducha. V tomto ohledu v lecčems připomíná pozdější evropské osvícenské výchovné romány.

Abú Bakr Ibn Tufajl

Annaharkw.com

Abú Bakr Ibn Tufajl

Abú Bakr Muhammad ibn ‘Abdulmalik ibn Muhammad ibn Tufajl al-Kajsí, evropany latinizovaný jako Abubacer, pocházející z arabského kmene Kajs, se narodil někdy mezi lety 1105-1116 ve Wádí Áš (dnes Guadix) severovýchodně od Granady a zemřel roku 1085. V Córdobě a Seville získal široké vzdělání v mnoha oblastech včetně medicíny, byl též osobním lékařem almohádského chalífy Abú Ja’kúba Júsufa v Marrákéši a patrně nějaký čas také šarí’atským soudcem.

Abú Bakr Ibn Tufajl patřil k významným propagátorům aristotelizmu v arabskojazyčném prostředí, na jehož práci navázal později Ibn Rušd. Ibn Tufajl v mnohém čerpal od filozofa Ibn Síny a teologa-mystika Abú Hámida al-Ghazálího. Snažil se sladit filozofii a islámskou mystiku, také jeho nejznámější dílo je prodchnuto silně náboženským tónem.

Nejvyšší poznání

Osnova příběhu je poměrně jednoduchá. Vypráví o mladíkovi Hajji ibn Jakzánovi (dosl. Živý, syn Bdícího) vyrůstajícím na opuštěném ostrově, situovaném v Indickém oceánu, který je vychován gazelami. Postupně vyspívá a uvědomuje si svět kolem sebe. V horizontu sedmiletých etap dochází k přelomovým posunům svého poznání, ke klíčovým objevům struktur a funkcí okolního vesmíru.

Všímá si uspořádání živých bytostí, provádí pitvu mrtvé gazely, která jej odchovala, přičemž se objevuje i smutek a dojem pomíjivosti života, smrtelnosti bytí a konečnosti existence. Všímá si astronomických objektů a jejích nebeských drah. Nakonec dospívá k nejvyššímu poznání, tedy poznání počátku, prvotní, nutné existence v opozici k nahodilým existencím ostatním, k příčině všech dílčích příčin, která je na ostatních nezávislá.

Abú Bakr Ibn Tufajl – Živý, syn bdícího

Tímto důkazen vyžadujícím předcházející vlastní skušenost dospívá k rozumem odůvodněné víře v Boha. Tato víra je provázena prožitky, jež nelze zcela dobře popsat a které se vymykají dosavadnímu, veskrze racionálnímu Hajjovu přístupu. Na ostrov, kde Hajj ibn Jakzán žije, se nakonec dostává také další hrdina, mladík Absál, přemýšlivý zbožný muž, hledající alegorický význam učení a jeho skrytý smysl.

Z mystického rozjímání jej vytrhne právě setkání s Hajjem, se kterým se spřátelí a naučí ho řeči. Nakonec spolu vedou učené debaty a shledávají, jak moc je přirozená Hajjova moudrost blízká náboženskému přesvědčení a nauce, kterou dobře poznával Absál. Poté se vypravili na ostrov lidí, kde žil jeho přítel Salámán, člověk pevně dodržující zákon a jeho zjevný význam. Hajj postupně chápe, jak je i tento nutný pro udržení společnosti jako celku v chodu a pro potlačení zla v člověku.

Nakonec Hajj i Absál ostrov lidí opouštějí a uchylují se na Hajjův opuštěný ostrov, aby se oddali službě Bohu, bez překážek nechápavých lidí.

Inspirace pro robinsonády

Samotný příběh, zdá se, koloval v lidové literární tradici již nějakou dobu předtím, než se jej Ibn Tufajl chopil. Leitmotiv osamoceného objevovatele v mnohém připomíná a vpravdě také inspiruje pozdější evropské robinsonády a koncepty rousseauovského ušlechtilého divocha, známé z populárních příběhů o Robinsonovi, Tarzanovi a pod.

Popis Hajjova objevování světa, jeho uvažování nad okolím, jeho třídění a systematizace nabytých poznatků nese nepopiratelné rysy aristotelovské logiky. Přítomnost živé esence a aktivního, vždy bdělého ducha, přítomného v každé Hajjově akci, je oproti tomu vysloveně platónská, čerpající z myšlenek arabských Platónových dědiců Východu, zejména Ibn Síny.

Abú Bakr Ibn Tufajl – Živý, syn bdícího

Hluboce spirituální vyústění, snaha o opodstatněnou víru v nepoznatelné transcendentálno, je zase velmi typická pro celou muslimskou filozofii. Představa o dvojí rovině poznání, zjevné a skryté, přičemž ona zjevná, se všemi předpisy, pravidly, příkazy a zákazy je nižší, ale nutná pro zachování chodu společnosti i pro vzestup na rovinu vyšší, mysticko-filozofickou, je nakonec de facto předstupněm Ibn Rušdova konceptu dvojí pravdy.

Soudobá naivita

Vzhledem k době svého vzniku je dílo zatíženo jistou naivitou, v porovnání s dnešními poznatky o vývoji lidské psychiky, kdy je zřejmé, že pro adekvátní mentální rozvoj dítěte je třeba podnětného prostředí ve společnosti lidí. Zároveň však cítíme, že existuje jakési vnitřní, nám všem vložené přirozené dobro a sklon k pravdě, který islámská teologie označuje slovem fitra a které Hajjův příběh rozpracovává měrou jako žádný jiný.

Z historie filozofických argumentů pro a proti existenci Boha vidíme, že rozum v otázkách náboženství tuší, ale upokojující jistoty nenabývá, neboť je stvořen k posuzování věcí hmatatelných a je příliš ovlivněn smyslovou zkušeností. Proto, je-li Bůh skutečný, musí rozumu toto ujištění seslat zvnějšku, v podobě zjevení, jež je důkazem nevyvratitelným, neboť jeho pravost může rozum potvrdit (anebo vyvrátit možnost, že jde o falsum) standardními cestami uvažování, které má k dispozici.

plus1.2Klady

Originální filozofický přístup k náboženským otázkám mezi soudobými autory jedinečný volnou, ale účelnou a vnitřně konzistentní eklektikou platonizmu a aristotelizmu. Jeden z nejranějších pokusů sladit skripturalistické chápání náboženství s mystickým a  náboženskou zkušenost všeobecně, s filozofií. Jeden z nejpropracovanějších předmoderních pokusů o vykreslení kladné lidské přirozenosti a zdroj inspirace pro četná západní literární díla.

minus1.2Zápory

Přehnaná fascinace racionalizmem a naprosté zanedbání empirie. Překvapivě velmi málo odkazů na zdrojové texty islámského náboženství. Sporné přesvědčení o možnosti racionálně dokázat nejen existenci Stvořitele, ale i samotné náboženské představy prostým rozumem a logikou, bez nutnosti odvolávat se na Zjevení, ústící v nekončící sérii důkazů a protidůkazů. Neaktuální závěry pramenící ze stavu tehdejšího poznání.

Český překlad knihy Živý, syn bdícího vydalo nakladatelství Academia v roce 2011. Lze jej najít ve většine českých a slovenských kníhkupectví. Foto: ISLAMONLINE.sk

Zdieľať