Srebrenica 1995-2015: jsou rány, které se nikdy nezacelí

0

„Bosně je souzeno snít o spravedlnosti, pracovat pro spravedlnost a čekat na ni, ale nikdy se jí nedočkat.“ Mehmedalija Mak Dizdar, bosenský spisovatel.

V těchto dnech přesně před 20 lety vpadla bosenskosrbská armáda pod vedením generála Ratka Mladiće, jednajícího na popud Radovana Karadžiće, šéfa srbských iredentistů v Bosně a Hercegovině, do Srebrenice, malého městečka v historii proslaveného těžbou drahých kovů a obývaného muslimskými Bosňáky, tvořícími s přibližně 48 % obyvatelstva nejpočetnější národnost etnicky roztříštěné Bosny a Hercegoviny (BiH).

Srebrenica vstoupila v širší povědomí světa již svým hrdinským odporem proti daleko lépe vyzbrojenému a početnějšímu agresoru již na počátku bosenského konfliktu v roce 1992 a Srbové ji tedy nikdy předtím nedobyli, na rozdíl od jiných měst a obcí v jejím bezprostředním i širším okolí. Po řadě klíčových jednání byli na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 836 obránci Srebrenice odzbrojeni a ochranou ruku nad ní měly držet zde dislokované jednotky UNPROFOR.

Srebrenica se stala chráněnou zónou, kde pod blokádou živořily v nedostatku základních potravin a lékařské péče desetisíce lidí vyhnaných z okolí a odříznutých od okolního světa. Více než trojnásobek oproti počtu, na který bylo město původně zařízeno. Od nejbližšího území pod správou jejich vlasti – svobodného teritoria města Tuzla, je dělily kilometry lesů, horského terénu a tisíců nepřátelských Mladićových mužů, podpořených nechvalně proslulými ultranacionalistickými polovojenskými milicemi Arkanových tygrů a Škorpionů, bandami fotbalových chuligánů a propuštěných kriminálníků přímo ze Srbska, jakož i zahraničních žoldáků hledajících dobrodružství ve víru války. Jejich přesná úloha v celém případu je stále předmětem vyšetřování. Nyní nizozemští vyšetřovatelé zveřejnili 7000 stránkovou zprávu o zbrojních dodávkách Řecka pro Mladićovu armádu v letech 1994-1995.

11. července 1995 chráněná zóna Srebrenica padla do rukou srbských separatistů a jejich spojenců, v době, kdy se jejich moc v Bosně již hroutila. Nizozemští vojáci, pověření OSN hlídat její bezpečnost, za doposud nevyjasněných okolností enklávu rychle a ve spěchu opustili. OSN jim nedalo mandát k tomu, aby město před útokem bránili, neboť jim přisoudilo toliko roli pozorovatelů. „Srebrenica je holandský Vietnam,“ píší proto Algemeine Zeitung.

Fotogalerie: Vzpomínky na Srebrenici

Pár měsíců po zlikvidování Srebrenice došlo k ukončení války přijatou Daytonskou mírovou dohodou, která oběma stranám – velkosrbským iredentistům, nazývaných četnici i centrální vládě v Sarajevu, přiznala svrchovanost nad územími, která si doposud dobyli. Město Srebrenica se na základě této dohody ocitlo na území pod srbskou správou. Marcus Tanner, válečný zpravodaj listu The Independent, o tomto kroku prohlásil: „Není divu, že země slepená dohromady takovýmto nešikovným způsobem už nikdy neprosperovala a nadále trčí jako špatně vsazená končetina. Od roku 1995 velká část špiček této země odešla. Pro ty, kteří zůstali, tu není moc co dělat. Kromě navštěvování hrobů, samozřejmě. Těch je tu plno.“

Mezinárodní trestní tribunál shledal, že ve Srebrenici došlo nikoli ke zločinu masové vraždy či porušování ženevských konvencí o nakládání s válečnými zajatci, ale že šlo přímo o genocidu. Stanovuje to rozsudek v žalobě Bosny a Hercegoviny proti Srbsku a Černé Hoře ze dne 7. 2. 2007, str. 127, bod 297. 30. 1. 2015 byl zahájen i proces s přímými Mladićovými podřízenými, který zahrnuje právě i obvinění z genocidy.

Hledání obětí

Mezi srebrenickými zabitými převažovali bosňáčtí muži a chlapci mezi 12-77 lety, zahynula zde ovšem i řada žen i mnohem mladších obětí. To byl i případ doposud bezejmené novorozené dívenky Muhić. Ve čtvrtek 9. 7. podle informací agentury Anadolu obdržela posmrtně rodný list a jméno Fatima, čímž se oficiálně stala nejmladší obětí masakru.

Těla zavraždených byla po smrti spalována, podle tvrzení patologů z místa činu byly některé oběti včetně několika dětí a těhotných žen upáleny zaživa. Přesný celkový počet zabitých dětí během agrese na BiH je neznámý, při posledním masovém pohřbu obětí Srebrenice bylo pochováno minimálně 18 dětských obětí.

Murat Hurtić, sám bývalý vězeň koncentračního tábora nedaleko od Doboje a od roku 1996 člen odborného týmu Amora Mašoviće při Institutu pro zmizelé osoby, uvádí další podrobnosti. Sám exhumoval 12 tisíc zavražděných lidí v Podriní, kde se nachází Srebrenica, a i v dalších oblastech BiH. V rozhovoru pro IslamOnline.net řekl: „Je velice obtížné popsat, jaké to je hledat těla. Většina hrobů je sekundárních a k sebrání kostry často prohledáváme pět různých hrobů. Například jednoho roku nalezneme lebku a následujícího roku další části stejného těla. Nakonec, testy DNA trvají velice dlouho, aby se zajistilo, že každá kost se hodí do těla zabité osoby. Nemohu se podívat do očí matce, která přišla o pět synů a říct jí, že zmizelá kostra jejího syna se našla bez kosti ruky.“

Srebrenica

Masový hrob exhumován v obci Potočari 6 kilometrů od Srebrenice, kde došlo ke klíčovým událostem z července 1995. Adam Jones / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0

Hurtić také hovořil o rizicích spojených s vykopáváním dalších a dalších těl ještě mnoho let po válce. „Existuje spousta minových polí, která musíme obejít, množství jedovatých hadů, které musíme zabít, když pátráme po místech masových hrobů. […] Nikdy nebudeme schopni najít všechna těla, jelikož řeka Drina si vzala mnoho obětí; velký počet osob byl spálen a mnoho těl se nachází ve zvornické přehradě.“

V jednom z masových hrobů tým nalezl 274 úplných koster v pytlích a dalších několik rozptýlených kolem. Z toho vyvodili, že četnici donutili své oběti nacpat těla jejich sousedů, členů rodiny a přátel do pytlů. Pak je zabili také, aby se nikdo nedověděl, co se odehrálo. Není vzácností najít kostru starého muže, jehož ruce a nohy byly svázány drátem, s viditelnými známkami mučení. Některé oběti byly pohřbeny zaživa, jelikož kolem jejich hlav je široký prostor, jak se snažily vyhrabat z půdy, dusíce se a lapajíce po dechu. V hromadném hrobě v Crni Vrh se našlo 728 pozůstatků Bosňanů. V jednom potoku objevili těla 15 dětí. Jedna kostra patřila 8 až 10 leté dívce s kudrnatými, světlými vlasy, které byly při vytažení suché, stejně jako její oblečení. Nalezli i kostry těhotné ženy v devátém měsíci, pětiměsíčního miminka a starých lidí. V mnoha hrobech byla těla spálena, takže je nemožné dát kostry dohromady.

Jak léta plynou bude čím dál těžší identifikovat zabité a nalézt jejich pozůstatky. Mnoho rodičů či dalších příbuzných zavražděných umírá, což činí identifikaci mrtvých ještě obtížnější. V masovém hrobu v Zaklopači byla nalezena těla dvou muslimských batolat a něčí nohy, protože četnici hrob vykopali a přesunuli těla jinam, aby zahladili stopy.

Vyrovnávání se s minulostí

Krvavé události z léta 1995 dodnes nesou své neblahé následky jak na Bosňácích, tak i na srbském národu. Mnoho z pamětníků srebrenické genocidy dodnes žije a s událostmi se těžce vyrovnává. Mnoho z nich bylo mladých a dnes jsou jen ve středním věku. Se svými vzpomínkami budou žít další dlouhá desetiletí. Srbská strana jakoukoli vinu za masakr popírá, nebo dokonce popírá, že by se kdy vůbec stal. Tohoto stanoviska se drží i spojenci Srbů v mezinárodní politice, zejména Rusko, ktoré na srbský popud vetovalo hlasem svého velvyslance v OSN Vitalije Čurkina ve středu 8.7. návrh rezoluce o mezinárodním uznání srebrenického masakru za genocidu. K žádnému vyrovnání s oběťmi tak nikdy nedošlo.

Na srbské straně nedošlo k žádné celonárodní katarzi srovnatelné s denacifikací Německa v letech 1945-1965. Množí se ovšem i některé pozitivní reakce. Jak informuje NN Portal, předseda srbské Liberálně-demokratické strany Čedomir Jovanović prohlásil, že „bez empatie vůči obětem jiných národů nelze očekávat empatii vůči utrpení národa vlastního.“

Do dnešního dne již vícero organizací občanské společnosti a aktivistů třetího sektoru v Srbsku vyzvalo vládu, aby se zúčastnili plánované vzpomínkové akce Sedm tisíc, iniciativy novináře Dušana Mašiće, který na sociálních sítí vyzývá k protestu před Národním shromážděním Republiky Srbsko. Během něj si v sobotu 11. 7. v 11 hodin má sedm tisíc lidí symbolicky polehat na zem.

Srbský profesor na Středoevropské univerzitě v Budapešti Nenad Dimitrijević, autor knihy Povinnost odpovědět: Masový zločin, popírání a kolektivní zodpovědnost a dlouhodobý kritik současného srbského establišmentu, v rozhovoru pro list Preporod uvedl: „Politika a kultura favorizující popírání, relativizaci a mlčení, násilně udržuje občany Srbska uvnitř hodnotových koordinát špatné minulosti. […] Kniha zločinecké minulosti nikdy nesmí být uzavřena. Fakt, že bylo spácháno zlo, nikdy nesmí odejít jen do historických análů jako minulost, která pominula.“

Titulní foto: Michael Büker / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0

Zdieľať