Současné události v Turecku jsou podle Hatema Baziana jen špičkou ledovce v širším sporu o úloze náboženství ve veřejném životě v podmínkách krajiny zatížené postkoloniálním vědomím.

Neúspěšný pokus o vojenský puč v Turecku zřejmě přinese konec zhoubnému rysu přítomnému po celou postkoloniální éru. Vojenské převraty a intervence jsou stálým rysem postkoloniálních států. Ačkoli Turecko jako takové nemá žádnou zkušenost s přímým kolonializmem, dopady eurocentristického diskursu a turecký radikální příklon k Evropě, který po I. světové válce nastal, ironicky vyprodukoval velmi svébytné postkoloniální společenské klima ve formě tradice vojenských pučů a intervencí, které v historii vždy měly za cíl bránit přirozenému směřování a rozvoji tohoto státu.

Turecký pochod směrem na západ byl zajištěn po zuby ozbrojenou vojenskou vrstvou, která každým krokem pracovala na zvrácení jakékoli tendence na změnu směru, zdůrazňujíce nutnost znovu navázat na zpřetrhané spojení s problematizovanou minulostí. Je třeba ocenit dlouhé a bolestivé úsilí, vynaložené v této zemi pro to, aby v politickém řádu své místo nalezli i obyčejní lidé, příslušníci střední třídy a třídy pracujících, neboť ozbrojené kruhy neustále vyvíjely činnost za účelem něčemu takovému předejít.

Ve skutečnosti od samého zformování moderního tureckého státu vojenské a eurocentristicky vychovávané elity rozpohybovaly příkře odmítavý vztah vůči islámu a jeho projevům ve společnosti. Tento přístup z velké části odřízl jakýkoli přístup k výkonu moci chudobné a střední třídy tvořící signifikantní část pronábožensky orientované populace. Být moderní a prozápadní znamenalo vyjádřit explicitně odpor a příkře odmítavý vztah k islámu, což v sobě zahrnovalo i úsilí elit a ozbrojené moci k jeho totálnímu vykořenění ze společnosti.

Přirozený vývoj moderního Turecka byl dále komplikován studenou válkou, která podřídila veškeré procesy vnější i vnitřní politiky jedinému cíli – zvítězit ve válce proti komunizmu. Musíme ovšem zcela jistě poukázat na fakt, že na regionální úrovni, jakož i v Turecku samém, převládla nakonec určitá úroveň tolerance vůči islámu. Šlo však jen o nástroj, jak vyvažovat vliv komunizmu a nikoli o změnu přesvědčení. Z času na čas pokaždé, kdy pro to cítily potřebu, vojenské a eurocentristické elity vyvíjely činnost směřující k zabránění jakéhokoli normativního vyjádření či včlenění islámského étosu do společnosti, čímž ve své vlastní zemi stvořily pocit odcizenosti a jinakosti.

Puč jako dědictví kolonialismu

Následně po studené válce se přetrvávající negativní a nepřátelský vztah, udržovaný institucemi, za kterými stály armádní kruhy, zaměřil na ty instituce a jedince, kteří byli natolik opovážliví, že setrvali na světonázoru vyvěrajícímu z islámského étosu. Armádní kruhy, které samy sebe pasovaly do role strážců extrémní verze sekularizmu, se vytrvale činily k tomu, aby bylo za každou cenu zabráněno jakýmkoli pokusům navázat na minulost.

To zahrnovalo i pravidelné užívání strategie vojenského puče, často ve spolupráci s tajnými službami USA a evropských zemí. Vojenské puče jsou jinak normou na kolonizovaném globálním Jihu. Navzdory obecnému mínění však nejsou důkazem vlastní neschopnosti vládnout sám sobě, ale daleko spíše částí postkoloniální kontrolní struktury.

Kolonializované státy byly zajištěny množstvím důležitých struktur politických, sociálních, vzdělávacích i náboženských, za přispění násilí a vojenské moci, která vymáhala a udržovala pořádek a držela domorodce pod totální kontrolou. Koloniální struktury navíc závisely na rekrutování jisté části domorodé populace, která pak zastávala množství úkolů včetně vnitřní politiky a fungovala také jako prostředník v administrativním aparátu.

Postkoloniální stát je ve své podstatě totéž, co stát kolonializovaný, s odečtením samotných jednotek kolonizátora. Koloniálním snahám se nicméně podařilo vybudovat nové elity, které zavedly takovou politiku, jaká byla v nejlepším zájmu center koloniální moci a prováděly ji i po získání nezávislosti. Koloniální moc odkojila a vychovala pro sebe elity, které nyní řídily samostatný stát, jeho ekonomiku i instituce ku prospěchu centra koloniální moci.

Je třeba pochopit, že koloniální kontext se dotkl veškerých odvětví i aspektů společnosti – politiky, stejně jako ekonomiky, společnosti, vzdělávání i náboženství. V takovém ovzduší bylo rolí vojenské moci zajistit a udržet pořádek během koloniální éry, což přetrvalo nápodobně s ještě hlubším dosahem i v době postkoloniální.

Vojenské puče a intervence byly nástroji používanými k udržení postkoloniálního státu ve stavu permanentní závislosti a bránily mu v opuštění sféry vlivu koloniálního centra. Pokud lze státy metaforicky připodobnit k osobám a říci, že podobně jako lidé procházejí životními etapami od narození, dospívání, přes dospělost až ke zralému věku, potom puče a vojenské převraty zaměřené na udržení postkoloniálního stavu jsou něčím, co udržuje státy v permanentním dětství a neustálé potřebě koloniální matky, která na ně bude dohlížet, jakožto výhradně jediného dospělého, který může tuto úlohu plnit.

Funkcí vojenských převratů vždy bylo zvrátit normativní politické procesy a zastavit snahy o překonávání rozporů existujících mezi různými silami v postkoloniálních společnostech. Každý vojenský puč uspěl v otočení hodinek zpět na počáteční bod a umožnil těm samým postkoloniálním kustodským elitám, aby znovu přizvaly mezinárodní koloniální pány k dozoru nad politickým, sociálním, kulturním, ekonomickým, vzdělávacím a náboženským životem jiných.

V Turecku dnes pod povrchem probíhají četné procesy, demokratická změna, ekonomická reorientace i pokus o výstavbu nové a odlišné elity, která již nesdílí eurocentristický univerzalizmus. Diskutuje se o tom, jak přeformovat vědomí lidu směrem od státu a vojenské moci antagonistické vůči islámu a od negativní vize islámu coby základu pro turecký nacionalizmus, která zde přetrvává od samých počátků moderního národního státu.

V tureckém diskursu být sekulární znamená povinnost být viditelně protimuslimský v politickém, sociálním i ekonomickém ohledu, nejde jen o oddělení mešity od státu. V případě Turecka oddělení náboženství od státu znamená, že národ je držen od islámu coby základu jeho politického, ekonomického a sociálního étosu a morálního chování.

Nové intelektuální elity

V době po skončení studené války se napříč mnoha částmi muslimského světa začaly formovat nové elity, které již eurocentristický názor nadále nesdílejí a nemyslí si, že nejvyšším účelem života je napodobovat evropskou trajektorii vývoje. Nové intelektuální muslimské elity jsou spíše mladší, mezi 25 až 50 lety věku, jsou sečtělé co se týče evropské historie, stejně jako co se týče vlastní islámské tradice.

Turecké nové elity jsou vysoce vzdělané, zběhlé v současných intelektuálních trendech a mají globální konexe, což znamená, že je nelze odbýt stejným typem rétoriky orientalizmu, běžným mezi mluvčími předních think tanků. Sledovat odpovědi přicházející od lidí spojených se západními think tanky v prvních minutách po vojenském převratu bylo velmi poučné, neboť jejich slova odhalovala v jejich myslích šanci znovu přetočit čas na hodinách dozadu a znovu do výkonných pozic nasadit jejich vlastní, jimi samými vychované elity.

Současné turecké vedení dosáhlo znatelného rozvoje zejména a především na poli domácí politiky, ať už jde o ekonomický růst, zaměření se na střední třídu a na chudobné, usnadnění přístupu k vyššímu vzdělávání otevřením 70 nových univerzit a vysokých škol poskytujících možnosti těm, kterým se nikdy ani nesnilo, že se budou moci byť i jen vyfotit před institucemi stávajícími, zajišťujícími meritokracii a selekci při ucházení se o pozice ve státním aparátu. Navíc umožnili lidu otevřeně vyjádřit své islámské dědictví.

Velmi dobře si jsem vědom toho, že turecké civilní vedení se vojenského puče ustavičně obávalo a dělalo si starosti jak nejlépe z něj vymanévrovat. Toto je také základ vnitřního napětí, utvářejícího jejich činy a odpovědi. Mohlo by se říci, že jsou až paranoidní, co se obav z vojenského puče týče, ale pokud pochopíme povahu postkoloniálních pořádků a stálého vměšování se USA a Evropy do vnitřních záležitostí globálního Jihu, potom nám současné dění přijde jako připomínka toho, co vše je v sázce.

Pokud budeme uvažovat v širším historickém rámci, od konce I. světové války, kdy byl islám odstraněn ze společnosti a odsouzen k tomu býti problémem, pak turecká zkušenost o století později je velmi důležitou. Turecký pokus o opětovné normalizování role islámu ve společnosti je klíčovou záležitostí a vojenské puče minulé i současné jsou pak nástrojem, jak tento proces zpřetrhat. Úspěch nebo selhání Turecka bude mít zajisté hluboký a dlouhodobý dopad pro celý islámský svět a určitě i pro Evropu.

Původní verzi článku zveřejnil turecký portál Daily Sabah. Titulní foto: Public Domain

Zdieľať

O autorovi

Hatem Bazian

Dr. Hatem Bazian pochází z Nábulusu v Palestině, je spoluzakladatelem a profesorem islámského práva a teologie na Zaytuna College, první akreditované muslimské vysoké škole v USA a přednášející na Katedře Blízkovýchodních a asijských studií a studií asijské diaspory v USA na berkeleyské univerzitě v Kalifornii. Zde také působil jako externí profesor práva. Vyučuje o islámském právu a společnosti, islámu v Americe, zabývá se také globalizací, postkoloniálními studiemi, palestinsko-izraelským konfliktem a problematikou radikálního sionismu a islamofobie. Mimo svou akademickou činnost přispívá i do tureckého anglickojazyčného denníku Daily Sabah.