Co se děje v Německu?

0

Tento článek byl napsán předtím, než turecký ministerský předseda Recep Tayyip Erdogan navštívil Německo. Doufejme, že tato návštěva nebude zastíněna žádnou provokací, nebo nepříjemným vývojem situace a že nebude ničím narušena.

Turecká veřejnost se diví a táže se po důvodu negativního přístupu německých médií a politiků, který začal návštěvou německého prezidenta Joachima Gaucka a stal se u části z nich zjevný ještě předtím, než Erdogan vůbec přicestoval.

Je pro to několik racionálních důvodů. Zaprvé, všechny tyto různé zaujaté reakce jsou neslučitelné s německým naturelem, který je znám jako racionální. Nadpisy jako „Jdi k čertu!“ na titulcích časopisu Der Spiegel nejsou běžné, rovněž není běžné slyšet komentáře některých politiků včetně Cema Ozdemira, jenž řekl: „Erdogan by do Německa přijet neměl.” Zažili jsme stejné rozčarování, když německý prezident Gauck hovořil zaujatým způsobem, na úrovni studentského aktivisty střední školy.

Problémem zde není ani tak kritika Erdoganovy Strany práce a spravedlnosti (AKP). AKP a Erdogan jsou kritizováni nejtvrdším způsobem v turecké historii, skoro až lynčujícím způsobem. Diskuze o tom, zda je takový druh kritiky pro zemi přínosný, nebo škodlivý, či zda něco takového vůbec považovat za kritiku, je druhá věc. Nicméně Turecko zažívá tolik pluralitní atmosféru vůbec poprvé. O vůdci, který je představován ve světě jako diktátor, přináší 65 % médií každý den zprávy, kde se objevují formulace typu „napliveme ti na hrob“, „proti Erdoganově vládě by měl vypuknout ozbrojený puč“, „Erdogan je psychopat a měl by být poslán do blázince“, nebo “ti, kteří zemřeli při důlním neštěstí v Somě, hlasovali pro Erdogana a proto si zasluhují zemřít”. Takové články publikují noviny jako například deník Hurriyet každý den, s oběhem 350 000, tedy nejde o noviny, které se zaměřují jen na některé kruhy.

Co de děje v Německu?

Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan na návštěvě v Somě krátce po hornickém neštěstí. Zdroj: Kayhan Ozer, AP

Nicméně ani to není problém. Pokud se mne zeptáte, zda mají být takové články publikovány, nebo cenzurovány, vždy budu volit svobodu. Zneužívání svobody preferuji před nátlakem.

Toto je vlastně druhý důvod, který ještě zvětšil můj údiv nad německým přístupem. Nenávist časopisů a novin jako Der Spiegel, Bild či Frankfurter Allgemeine je na stejné úrovni jako nenávist skupin, které Erdogana nenávidí vrámci Turecka samého. Také Gauck při své návštěvě hovořil tak, jako by měl kandidovat do tureckých prezidentských voleb jako kandidát opoziční Republikánské lidové strany (CHP).

Jak bylo řečeno, problémem není ani tak kritika sama, jako spíše to, jak tento všeobecný přístup připomíná politické inženýrství. Kvůli některým důvodům si totiž tito kritici myslí, že pro Turecko by bylo nejlepší odstavit Erdogana od moci. Turecká opozice, nebo například i Německo, by to mělo brát na vědomí. Není to problém, jenže pouze a jedině turecký lid může rozhodnout, jak by toho mělo být dosaženo. Využívání nepolitických prostředků, jako jsou média nebo moc institucí k tomu, aby zruinovala atmosféru v zemi, nikdy nikomu neprospěje. Nejčerstvější příklad tohoto faktu vidíme na Ukrajině.

Naši západní přátelé, kteří čtou tento článek a chtějí se upřímně dozvědět, co se děje v Turecku, by měly rozšířit mediální zdroje, ze kterých získávají informace

Koloniální předsudky se vmezeřily do jazyka používaného v každodenním životě, v akademické sféře i v médiích. Toto je naprosto stejné, jako když lidé z Východu považují Západ za zlo. Obojí je naprosto nesprávné.

V Turecku se vede bitva o dominanci mezi jistým úzkým kroužkem oligarchů, kteří mají v rukou nejvlivnější média, kapitál peněžní i lidský – a veřejností. Erdogan v Turecku získává každý druhý hlas (50 %), dokonce i část voličů ze Strany míru a demokracie a Strany nacionalistického hnutí. Dokonce i někteří voliči CHP smýšlejí, že jeho činy jsou správné a etické.

Média, která jsou k Erdoganovi blízko, včetně mne, je kritizují způsobem zdravým tam, kde je to potřeba. Během neštěstí v Somě vyslechl Erdogan a jeho vláda nejvíce kritiky právě z těchto kruhů. A toto je znakem zdravé demokracie.

Jisté kruhy, které podporují převraty a otřásají civilní politikou při každé příležitosti, dále média, nevládní organizace, obchodní sféra, která je pod jejich kontrolou, nikdo z nich by se neměl zříci demokratického chování jen na základě toho, že poslouchají opery a znají jména nejlepších vín. Jakožto urbanizovaný Armén, sám pocházím z takového prostředí, ale zároveň věřím nutnost férového přístupu. Dnes se v Turecku pokrokové síly skládají z nábožensky založených a z Kurdů, zatímco vyhranění sekularisté tvoří stranu zpátečnickou.

Jenže se zřejmě opravdu nejedná o politiku, jinými slovy otázka je, jak se zmocnit Turecka. Shrnuji, že Západ si v 21. století již více nemůže dovolit ten luxus zradit své vlastní hodnoty.

Markar Esayan je turecký spisovatel a novinář arménského původu. Vychodil arménskou katolickou základní školu v Istanbulu a v roce 1995 ukončil studium v oblasti obchodního menedžmentu. Od roku 1997 psal pro turecko-arménské noviny Agos a v současnosti působí v novinách Taraf, střídavě jako komentátor, editor a vydavatel. V Turecku vyšlo několik jeho románů. Původní verzi článku zveřejnil portál Turkey Agenda.

Zdieľať

O autorovi

Markar Esayan

Markar Esayan je turecký spisovateľ a novinár arménskeho pôvodu. Vychodill arménsku katolícku základnú školu v Istanbule a v roku 1995 ukončil štúdium v oblasti obchodného manažmentu. Od roku 1997 písal pre turecko-arménskej noviny Agos a v súčasnosti pôsobí v novinách Taraf, striedavo ako komentátor, editor a vydavateľ. V Turecku vyšlo niekoľko jeho románov.