Nejnovější rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve prospěch Švýcarska podrobuje evropské demokratické a sekulární principy zkoušce.

V rozhodnutí vydaném začátkem měsíce Evropský soud pro lidská práva odmítl stížnost muslimského rodičovského páru ve švýcarské Basileji. Tito rodiče odmítli povolit svým dcerám povinné smíšené lekce plavání ve škole. Ve svém komentáři pro anglickojazyčnou verzi al-Džazíry se k rozhodnutí soudu vyjadřuje H.A. Hellyer.

Rozhodnutí samo není překvapující a nepřichází jen tak z ničeho. Evropský soud byl přizýván jako rozhodčí orgán v otázkách náboženské svobody již předtím – a objevilo se schéma jednání, které lze jen těžko ignorovat.

Zhmotnily se dva základní trendy – první představuje zaujetí více neutrální sekularistické pozice, dle níž soudci dávají prioritu individuálnímu náboženskému svědomí žalujících nad rozličnými úředními autoritami, které se vesměs odvolávají zájmy „veřejného pořádku,“ aby ospravedlnily jisté restrikce.

Tento trend byl ovšem spojovaný jen s případy ohrožení náboženské svobody, kdy stěžujícími byli příslušníci různých křesťanských denominací, např. zaměstnankyně britských aerolinek, které její zaměstnavatelé zakazovali nosit na krku křížek. K soudu se odvolávaly dokonce i státní instituce, které se snažily hájit viditelné znaky křesťanského dědictví, např. v otázce přítomnosti křížů na státních školách. A se svými žádostmi uspěly.

Nicméně patrný je i jiný trend, který při vynášení rozhodnutí působí a který se projevuje zaujetím omnoho agresivnějšího sekulárního stanoviska. Ten zasahuje bez výjimky muslimské komunity. Francouzští a turečtí občané předložili soudu žádosti o ochranu jejich náboženských svobod, opravňujících je k užívání určitého typu oblečení – zejména šátků halících vlasy, či hidžábu, případně závoje přes obličej, tedy nikábu.

Ve světle podobných případů jeden z bývalých pracovníků Evropského soudu poznamenal: „Někteří smýšlejí, že soud daleko častěji uplatňuje ostřeji sekularističtější přístup, či dokonce jistý druh intolerantního sekularizmu nebo osvíceneckého fundamentalismu. Zejména se jedná o případy individuálních projevů víry, které neukazují žádné známky politických záměrů, ale jsou omezovány čistě s dobrým úmyslem, což ovšem činí obtížným úkol uvést je do souladu s nezbytností chránit demokratickou společnost.“

Sociální integrace

V rámci tohoto trendu soud upřednostňuje nárok státu před individuální svobodou vyznání dokonce až do té míry, že přebírá argumenty státu ohledně toho, co může být považováno za legitimní důvod takového omezení.

I přesto to ovšem není úplně nejšťastnější přístup. Konkrétně v tomto případě dané dívky dokonce ani nedosáhly věku puberty. Škola dokonce svolila k nošení plaveckého obleku zahalujícího celé tělo, k plavkám známým jako „burkini.“ Mohlo by se zdát, že bylo dosaženo kompromisu. Ale precedens byl nyní již ustaven – a soud rozhodl velmi jasně.

Burkiny neburkiny, před nebo po dosažení věku puberty, zdá se, že ti muslimští rodiče, kteří si nepřejí, aby jejich děti navštěvovaly smíšené hodiny plavání, již nebudou moci dosáhnout svého. Důsledky tohoto rozhodnutí mají dosah mnohem dále nežli jen na lekce plavání. Jde tu o vítězství umožňující švýcarské pravici ustavit jako precedens to, co nazývá „úspěšnou sociální integrací podle místních zvyků a mravů.“

Soud dále shledal, že důležitou úlohu v procesu sociální integrace hraje právě škola, zejména v případě žáků cizího původu, jak lze číst v prohlášení soudu.

To je velmi citlivý a delikátní argument, který soud nepropracoval úplně důkladně. Jak se dosahuje „sociální integrace“ tím, že přinutíte rodiny k velmi specifickému typu sportovní aktivity, který sám ještě před několika málo lety i v evropských zemích probíhal ve třídách oddělených podle pohlaví?

Islám v Evropě

Dále je jen velmi obtížné oddělit toto rozhodnutí od širších protimuslimských nálad týkajících se „viditelné muslimskosti“ napříč Evropou. Pamatujte: právě Švýcarsko bylo tou zemí, kde se konalo celonárodní referendum o minaretech mešit (i když v celé zemi sotva nějaký minaret stál) – a Švýcaři ve výsledku minarety zakázali.

Věc ovšem zdaleka nestojí a nepadá na švýcarském naturelu, Švýcaři jsou převážně tolerantním národem, akceptujícím různost. Švýcaři jsou sami součástí mnohem širší diskuze, ze které jsou napříč celou Evropou vytloukány tři věci – zaprvé, jak se postavit k náboženství v čím dál sekularizovanější Evropě, na kontinentu, kde nyní existuje jen osm státem uznaných církví. Norsko například před několika týdny svou vlastní národní církev přestalo považovat za národní. Náboženství již nadále přestává být v Evropských zemích považováno za důležité ve sféře národního uvědomění, jako tomu bývalo kdysi.

Zadruhé, jak se Evropa postaví k islámu coby náboženství přítomnému v evropské veřejné sféře? Proti tomu existuje silný odpor historicky i dnes, avšak ať už chceme, nebo nechceme, islám evropským náboženstvím je a jeho vyznavači nejsou vyňati z toho, aby byli Evropany jen proto, že jsou zároveň také muslimy. Evropa jako celek se s tímto musí vyrovnat.

A nakonec, jak Evropa začlení muslimy jako jedince i jako komunity, ať již viditelné či nikoli, do sebe, byť se v některých věcech vymykají z toho, co je dnes stále častěji akceptovatelné? Dokonce i když zdráhavost vůči pohlavně smíšeným sportům vyšla z módy jen teprve nedávno?

Kde to skončí a kdo o tom bude rozhodovat? Jsou muslimští Evropané sami aktivními hráči v tomto rozhodování? Je jejich hlas stejně evropský, jako hlas ostatních Evropanů? Anebo jsou pouhými subjekty, kterým má být sdělováno, jak se věci mají a pokud se jim to nelíbí, jejich evropskost je odmítána a oni „mohou odejít? “ Kam, to nikdo neví, protože, ať chcete nebo nechcete, i oni jsou Evropany.

Toto vše se děje pod pláštíkem větších témat jako je terorizmus a migrace. Zatímco by tato tematika měla být vyčleněna samostatně, nebývá tomu tak. Obavy z „Eurábie“ zůstávají, byť se mohou zdát jakkoli pošetilými.

Pravicoví populisté – a dokonce i mnoho z levicového tábora – na těchto otázkách politicky mnoho získává. Toto bude velmi pravděpodobně pokračovat. A právě v takové situaci se činí toto rozhodnutí soudu o to problematičtějším.

Evropa prochází obdobím velké výzvy a muslimové i nemuslimové shodně potřebují kreativně reagovat za účelem posunout se co nejvíce kupředu. Poslední výstup toho v žádném případě není nejlepším příkladem.

Titulní foto: Lis í Jákupsstovu, Flickr, CC

Zdieľať

O autorovi

H. A. Hellyer

Dr. H.A. Hellyer je přidružený pracovník Centra Rafíka Harírího pro Blízký východ a Atlantické poradenství při Royal United Services Institute v Londýně. Je též autorem publikace „The ‚Other‘ Europeans: Muslims of Europe“ („Jiní Evropané“: muslimové Evropy).