Šok: první křížová výprava a dobytí Jeruzaléma

0

První křížová výprava vyvrcholila bitvou o dobytí Jeruzaléma, svatého města židů, křesťanů i muslimů. Stala se obecným prototypem svaté války.

Nový čtyřdílný dokumentární seriál z produkce al-Džazíry vypráví dramatický příběh křižáckých tažení pohledem Arabů, počínaje obléháním Jeruzaléma, podníceným papežem Urbanem II. v roce 1099, jeho opětovným osvobozením Saláhuddínem (též známým jako Saladin), přes snahy anglického krále Richarda Lví srdce město znovu získat, až po ukončení svatých válek v roce 1291. První část rozebírá první křížovou výpravu a dobytí Jeruzaléma křižáky.

Křížové výpravy se staly typickým případem „svaté války,“ nicméně kořeny tohoto dvousetletého konfliktu neleží pouze v náboženství, ale také v ekonomických danostech středověké Evropy. „Zhruba v době prvních kruciát zažila Evropa několik epizod sucha, které způsobily, že Evropané pomalu ztráceli víru ve vše,“ uvádí Antoine Domit, říká profesor historie z Libanonské univerzity.

V Evropě se odehrával také boj mezi církví a státem o to, kdo z nich bude mít konečné slovo a úplnou nadvládu nad evropským lidem, zda papeži, nebo králové.

Chudý Západ a bohatý Východ

Po staletích evropské dominance zajišťované zejména armádami římského impéria se Středozemí dostalo pod plnou kontrolu muslimů. Muslimové nyní obklopovali Evropu od Španělska na Západě až po východní pobřeží Středozemního moře na Východě.

„Pro Evropany je tehdejší Východ zemí „Tisíce a jedné noci,“ reprezentuje bohatství, nádherné oblečení, mladé konkubíny, vzkvétající veřejný život, písně a kulturu,“ dodává Iljás al-Kattar, profesor historie na Libanonské univerzitě.

1

Zatímco muslimský Východ žije v prosperitě, Evropa se potápí v relativní chudobě a konfliktech. „Středověká západní společnost byla společností feudální, což znamená, že za velkou masu lidí nevlastnících žádnou půdu rozhodovala hrstka aristokratů,“ vysvětluje Jan Venderburie, historička z Univerzity v Kentu.

Ishák ‘Abajd, profesor historie na univerzitě ‘Ajnu š-šams v Káhiře říká, že „jen jediné procento lidí s tituly typu hrabě, vévoda či baron vlastnilo veškerou obdělávatelnou zemědělskou půdu. 99% obyvatel Evropy patřilo k třídě tzv. nevolníků, kteří na polích vrchnosti pouze pracovali.“

Papež Řehoř VII. a idea svaté války

Na protějším břehu Středozemního moře se rozkládala území relativní prosperity a kulturního bohatství muslismkého světa. Blyštivá fasáda ovšem ukrývala neradostnou situaci hluboké politické a náboženské roztříštěnosti. Od poloviny 9. století se ‘abbásovský chalífát dostával pod vliv rozmanitých soupeřících dynastií. Chalífové, kteří měli být univerzálními vůdci islámu, již nebyli o nic více, než pouhými loutkami v rukou svých ministrů, vojevůdců a dokonce i otroků.

Muslimští Seldžučtí Turci šířili svou říši všemi směry. Nejdůležitější a nejzávažnější územní expanzi směřovali ovšem na území Malé Asie, která tehdy patřila křesťanské Byzantské říši. Po bitvě u Manzikertu se v roce 1071 Seldžukové ocitli ještě blíže Konstantinopoli, velkolepé metropoli Byzance. Zajali císaře Romana Diogéna IV. a jeho následík císař Alexios Komnénos požádal západní Evropu o pomoc.

„Papež Řehoř VII. v tom viděl skvělou příležitost k realizaci svého snu o církevní nadvládě nad Svatým Hrobem (místem údajného posledního odpočinku Ježíše Nazaretského) a shromáždil ozbrojené síly pod papežským velením k tažení, které sám označil za „dílo Páně,“ říká Kásim ‘Abdu Kásim, ředitel katedry historie na egyptské univerzitě Zakázík.

Zubejda ‘Atta, profesorka historie z egyptské univerzity Hilwán vysvětluje: „Papeži Řehořovi VII. nebyla idea svaté války cizí, byl to on, kdo přišel s nápadem vytáhnout na Východ a získat hrob Ježíše Krista z rukou Muslimů, kteří jej podle něho získali násilím.“

Když papež Řehoř VII. v roce 1085 zemřel, zanechal tento projekt nedokončen, nicméně jeho ambiciózní nástupce papež Urban II. se chopil vhozené rukavice. „Byl to fanatik, který hluboce věřil ve vývoz katolicizmu a militarizaci křesťanství,“ říká Muhammad Muannas ‘Awád, profesor historie z univerzity v Šardžá.

První křížová výprava: „Je to vůle Boží!“

První křížová výprava byla svolána v listopadu 1095 papežem Urbanem II. ve francouzském městečku Clermont, kde se zrovna konal katolický církevní koncil. To, co začalo jako církevní náboženské shromáždění, doznalo dramatický obrat v okamžiku, kdy papež Urban II. pronesl kázání, které odstartovalo dvě staletí krveprolití.

Přesně adresoval duchovní úzkosti obyčejného člověka a přislíbil odpuštění těm kajícníkům, kteří vytáhnou do boje do svaté války. „Bojovat je vaší povinností, musíte pokračovat v boji a bránit své majetky, své země. Vaše majetky, které jsou vaše. Musíme proti těmto nevěřícím bojovat a znovu získat Svatou Zemi. To je vůle Boží.“

Papež Urban II. navrhl plán první křížové výpravy, která měla započít v létě 1096. Nicméně někteří ignorovali příkaz papežského stolce a raději si nalezli takového vůdce, který je do bitvy na Východě povede přímo – starého mnicha známého jako Petr Poustevník. Tito první, avšak nedisciplinovaní křesťané, kteří zamířili do Jeruzaléma, byli muslimskými Seldžuky záhy rozdrceni ještě v Malé Asii.

2

Jenže nyní, v létě 1096, se shromáždila a vyrazila východním směrem omnoho silnější, větší a daleko lépe organizovaná armáda. Šlo vlastně o spojené armády první kruciáty pod vedením výkvětu evropské šlechty „Armády se vydaly ze západní Evropy a zamířily ke Svaté Zemi. Někteří přišli bojovat o svou reputaci, zatímco jiné motivovala snaha dobýt území a zbudovat říši,“ vysvětluje motivy křižáckých dobrodruhů Abdu Kásim.

Koncem roku 1096 evropské armády začaly přijíždět do byzantské metropole Konstantinopole. Podle profesora Saida al-Bishawyho z Open University of Jerusalem, křižáci přísahali věrnost byzantinskému císaři Alexiovi Komnénovi, jemuž slíbili navrátit i všechna území, která dobudou od Seldžuků. Takový ústupek byl pro ně, pokud chtěli bezpečně dospět až na Východ, nezbytný.

Poté, co překročili Bospor, napochodovali křižáci do Nikáje, hlavního města maloasijských Seldžuků. Podle uzavřené dohody byla Nikája vrácena Byzanci. Křižáci pokračovali ve svém úspěšném pochodu Malou Asií. Jejich původní cíl, Jeruzalém, byl prozatím poněkud odsunut stranou, neboť velký počet z nich se nejprve zastavil ve městě Edessa.

Baldwin z Boloně, jeden z křižáckých velitelů, v Edesse rozbil svůj hlavní tábor a tato se stala prvním státem založeným křižáky v Orientě. „Dobytí Edessy dokazuje, že křižáci ve skutečnosti nebyli motivováni žádným náboženským diktátem. Přišli pod záminkou osvobodit Svatý Hrob od nevěřících a jinověrců. Jenže Edessa ani neležela na cestě k Jeruzalému, nenacházela se zde žádná hrobka dokonce ani jediného z Ježíšových apoštolů a město ani nebylo poutním místem,“ rozebírá motivy křižáků profesor historie na Libanonské univerzitě Muhammad al-Machzúmí.

Nicméně hlavní voj armády zamířil ke hradbám Antiochie, města přezdívaného Kolébka křesťanství, neboť právě zde byl poprvé užíván termín „křesťan.“ V červnu 1098, Antiochie padla a ovládl ji Bohemond Normanský, princ z Tarentu.

Křižáci sice slíbili, že všechna dobytá území podle dohody vrátí byzantskému císaři, ale když dobyli Antiochii, císaři ji  nevrátili a nechali si ji pro sebe. Po Antiochii zamířili křižáci konečně směrem na jih, na Jeruzalém.

3

Dobytí Jeruzaléma: Neslavný masakr

V červenci 1099 křižáci po dlouhém pochodu, krvavých bitvách, morových epidemiích a hladomorech nakonec vstoupili do Jeruzaléma. „Zde uvolnili veškeré své vnitřní tísně tří let pochodu, po kterém nakonec dosáhli svého duchovního cíle. Proto se jednalo o situaci, kdy si křižáci přáli vyčistit město a vzít si ho jen pro sebe,“ přibližuje pravděpodobné úvahy tehdejších válečníků Jonathan Phillips, profesor historie na hollowayské královské univerzitě v Londýně.

Podle Antoina Domita začali křižáci v Jeruzalémě svůj „nechvalně proslulý masakr. Zabíjeli lidi na ulicích, v jejich domech i v alejích.“ Venderburie vysvětluje, jak muselo být pro křižáky obtížné rozeznat mezi místními obyvateli křesťany, muslimy a židy, protože všechny populace vypadaly stejně, pro ně „všichni vypadali jako Arabové.“

„Úspěch první křížové výpravy spočívající v dobytí Jeruzaléma je důležitý nejen proto, že proměnil evropský sen ve skutečnost, ale také proto, že potrestal muslimy a Araby za jejich svárlivost a roztříštěnost,“ snaží se vyvodit poučení ‘Abdu Kásim.

Dobytím Jeruzaléma dosáhla první kruciáta svého cíle. Avšak tento původní úspěch netrval dlouho, byla to spíše jen dramatická úvodní scéna mnohem delšího zápolení. S tím, jak začala obroda muslimů, byly položeny také základy dvousetletého zápasu s křižáky i motivů jejich dalších následujících tažení.

Zdieľať