Mylné představy o politickém islámu

0

Fenomén politického islámu musíme vysvléci z mystické aury, do které je zahalen a která je výsledkem jeho ztotožňování s termínem fundamentalismus.

Jakmile byly oznámeny výsledky tuniských voleb, ve kterých strana Nidá Túnis porazila stranu an-Nahda, media nejen ve Francii, ale i na jiných význačných místech Západu nepokrytě oslavovala volební vítězství sekularistů nad islamisty. Avšak jakékoli zmínky o historickém kontextu této země, vzpamatovávající se z revolučního otřesu, o socio-politických okolnostech, které zde panují, či o celkově složité situaci v širším regionu, byly ze zpravodajství vykázány.

Za zvuku klišé o zlých „islamistech“ poražených dobrými „sekularisty“ a ve svátečním duchu se nesoucími starými proroctvími o „selhání politického islámu“ byl výsledek tohoto politického klání zobrazován jako bitva dvou ideologií a světonázorů.

Tolik chybné závěry byly vyvozeny na základě dvou falešných předpokladů: Z tendence vidět politické strany a hnutí odvolávající se na islámské hodnoty jako již ze své podstaty ahistorické entity vymykající se sociopolitickým zákonitostem.

Jejich rozhodování a chování je dle tohoto pohledu vysvětlitelné jen skrze teologii a ideologii. Jejich náboženské zdroje inspirace jsou vnímány jako klíč k jejich úspěchu ve společnostech vnímaných většinou jen prizmatem kultury, zatímco jimi užívaný náboženský diskurs jim má poskytovat imunitu a bránit je před porážkou a ztrátami voličské přízně. Hlavní základna voličů islamistických stran tak stojí bez povšimnutí, aniž by byla objektivně diskutována, podobně jako demokraté v USA nebo labouristé ve Velké Británii.

Islamisté jsou politickými hráči. Neliší se od ostatních stran a politických organizací

Pravda je ovšem taková, že islamisté jsou politickými hráči, jež se nijak neliší od ostatních stran a politických organizací. Mohou na popularitě získávat i ztrácet, mohou zažívat úspěch i selhání a i je samotné ovlivňuje momentální národní politické klima tam, kde působí.

Ti, kteří působí v otevřeném demokratickém prostředí se odlišují od těch, kteří se pohybují v politickém klimatu útlaku a despocie. Podstata širšího celospolečenského milieu utváří tyto politické hráče a vymezuje jejich politický a intelektuální obraz.

Jemenští islamisté, fungující v rámci kmenově rozdělené společnosti, libanonští a iráčtí islamisté, operující ve společnosti sektářsky rozdělené, se signifikantně odlišují od těch, kteří působí v politicky i kulturně mnohem otevřenějších společnostech, jako je Tunisko nebo Maroko.

Ve skutečnosti podmínky, ve kterých působí ten samý politický hráč, se mohou znatelně měnit se změnou místní politické sféry, což bylo právě případem např. strany an-Nahda, která se výsledkem rapidních vývojových proměn podnícených tuniskou revolucí přetransformovala z původně radikálně opoziční strany, jíž byla za Bin ’Alího režimu, na stranu vládnoucí.

Terminologie jako součást problému

Břemeno terminologie, která je v souvislosti s těmito politickými stranami a hnutími užívána, je, nutno říci, součástí tohoto problému. Velmi často je příliš vágní, nejednoznačná a podbarvená negativní konotací.

Nálepkuje stejným způsobem a slučuje dohromady i tak opačné a vzájemně rozporné kraje islamistického politického spektra, jejichž vize politického islámu se zcela vylučují, jako např. násilné revolucionáře z ISIS a al-Ká’idy s absolutními odpůrci revolucí mezi wahhábisty v Saúdské Arábii, kteří se hlásí k puritánskému výkladu islámu a jako něco neislámského rozhodně odmítají demokracii a její procedury, se stranami jako je an-Nahda a turecká Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), které naopak v islámském hodnotovém rámci hledají její ospravedlnění, přijímají ji jako politickou metodologii a nevidí žádný rozpor mezi svou vírou a lidskými právy, veřejnými nebo individuálními svobodami. Pokud hovoříme o druhém jmenovaném typu politických stran, bylo by přesnější hovořit o demokratickém politickém islámu.

Islamistické strany dosahují větších úspěchů v modernějších společnostech jako je Turecko nebo Tunisko, než v těch daleko tradičnějších, jako je Saúdská Arábie a další země Zálivu

Islámská politická hnutí jsou postranním výsledkem dvou vzájemně propojených snah. První je snaha o modernizaci regionu se všemi jejími tenzemi, úspěchy, selháními a následky, především co se týče urbanizace a masového rozšíření vzdělanosti. Jsou zároveň výsledkem modernizačního procesu i odpovědí na něj. Navzdory všeobecnému očekávání islamistické strany dosahují větších úspěchů v modernějších společnostech jako je Turecko nebo Tunisko, než v těch daleko tradičnějších, jako je Saúdská Arábie a další země Zálivu.

Tou druhou je snaha o národní stát. Islámské politické strany jsou rozhodujícím způsobem utvářeny a ovlivňovány svými lokálními prostředími. Jejich zájmy a priority se týkají z větší části místních problémů a pokud už hovoří o ummě, vždy tak činí jen z hlediska morální a emocionální solidarity, kvůli ničemu více.

Mystická aura politického islámu

Musíme fenomén politického islámu vysvléci z jeho mystické aury, do které je zahalen a která je výsledkem jeho ztotožňování s termínem fundamentalismus, spojovaného s masou hněvivých a iracionálních impulsů plně motivovaných náboženskými aspiracemi a vášněmi.

Naopak ho musíme situovat do podmínek doby a místa, kde se objevuje. Jedině po vsazení do adekvátního historického a socio-politického kontextu můžeme očekávat, že se výzkumníci, žurnalisté a zahraniční pozorovatelé vyléčí z neduhu přílišného zjednodušování, generalizace a redukcionizmu, který nyní tak těžce deformuje celý korpus analýz této otázky.

Přitažlivé tvrzení, že „náboženští“ byli smeteni „sekularisty“, neobstojí pod tíhou objektivní kritiky

Zisky a ztráty voličů strany an-Nahda, dřívější, současné i ty budoucí, musí být posuzovány bez náboženské a morální zaujatosti a zobrazovány jako naprosto normální jev, ke kterému v demokratické společnosti, kde politické síly zcela přirozeně opakovaně slábnou a získávají vliv, běžně dochází. Obávám se, že právě proto tvrzení, že „náboženští“ byli smeteni „sekularisty“, byť je pro mnohé přitažlivé, neobstojí pod tíhou objektivní kritiky.

To, k čemu došlo v Tunisku, ve skutečnosti s ideologií, náboženstvím, nebo sekularizmem nemá nic společného. Je to vysvětlitelné jen na základě místní rovnováhy sil a geopolitických podmínek, které ji obklopují.

Realita Arabského jara

Tuniští voliči zcela jasně volí mezi dvěma hlavními politickými stranami, které odrážejí skutečnou polarizaci mezi těmito dvěma entitami v zemi. Relativní náskok strany Nidá Túnis (38 % oproti 31 %) ukazuje, že došlo k mírnému posunu ve prospěch bývalého režimu. Jeho zastánci se znovu zmobilizovali, vzpamatovali se a renovovali svůj diskurs, zrecyklovali několik svých tváří na úkor nových sil, které byly vytaženy do popředí revolucí.

Toto ukazuje na skutečnou realitu upadajícího „Arabského jara“ a na dopad geopolitického prostředí na Tunisko a síly, které v širším regionu volají po změně. An-Nahda získala popularitu nesena na nyní ustupující vlně změny, jež se napříč arabským světem přehnala a která teď ustupuje, přičemž dochází k návratu starých vládnoucích sil, doprovázeném klimatem vojenských převratů, které v regionu proběhly.

Malé Tunisko a hnutí an-Nahda nemůže tento všeobecný trend zvrátit a i kdyby se mu to povedlo, což je možné jen stěží, nemohlo by takový vývoj udržet bez omezení velmi životaschopného demokratického experimentu, jenž v zemi probíhá.

Vývoj v Tunisku odráží obecné pravidlo, které dopadá na bedra těch, kteří se zmocnili vlády v zemi, která prošla revolucí, se všemi jejími tlaky, změnami a dokonce nebezpečími. Chcete-li se postavit do čela země v porevolučním čase, musíte zaplatit určitou cenu.

Jde o pokles popularity, přicházející proto, že musíte vyburcovat lidové vzepětí a podnítit nesplněná očekávání lidu na úroveň, kterou je za normálních okolností velmi obtížné uspokojit a kterou uspokojit je v bouřlivém a turbulentním porevolučním období uspokojit nemožné.

Tuto skutečnost možno živě ilustrovat na volebních vítězstvích dvou sekulárních stran, které vstoupily do volební koalice se stranou an-Nahda ve volbách v říjnu 2011 a které se spolu s ní také nesly břímě moci. Jejich ztráty byly obzvláště těžké – Kongres pro Republiku spadl z 29 křesel na pouhá 4, zatímco Fórum práce a svobod, jehož předseda byl poslední tři roky zároveň vedoucím ústavodárného shromáždění, ztratilo všechna křesla a do nového parlamentu se vůbec nedostalo.

Vliv zahraničí

Dalšími činiteli, které je třeba mít stále na paměti, jsou z blízkého i vzdálenějšího zahraničí přicházející výzvy a hrozby, kterým musí tuniský experiment čelit. Přicházejí z Libye a jihu Sahary. Jde o neustálou hrozbu teroru, sílící hlavně díky vzrůstu moci armády v Libyi, a začarovanému kruhu anarchie, konfliktu a války, který se rozšiřuje v arabském světě.

Stejně důležité jsou i ekonomické těžkosti, se kterými se země potýká, díky všeobecné nestabilitě a politickému neklidu. Tyto těžké zkoušky byly ještě znásobeny ekonomickou krizí postihující ekonomiky Evropy, se kterými je ta tuniská neoddělitelně propojena již od vyhlášení nezávislosti v roce 1956.

Tuniské volby budou mít na stranu an-Nahda zcela jistě hmatatelný účinek, tlačící ji k lepšímu přizpůsobení se místním podmínkám, k obnově a reformě v širším demokratickém kontextu.

Možná právě tuniská an-Nahda poslouží jako laboratoř pro testování možného vývoje politického islámu směrem ke křesťansko-demokratickým stranám evropského typu

Co je pro ty, kteří se o toto téma zajímají, rovněž klíčové, je ovšem nutnost nahlížet na tuto stranu, podobně jako na ostatní islámské politické hráče, jako na sociopolitické jevy, které mohou získávat, nebo ztrácet na popularitě, namísto aby na ně pohlíželi jako na mimo-dějinné entity.

Musí se osvobodit od svých mystických pohledů na věc a od kulturně-esencialistických interpretací těchto politických stran odvolávajících se na islámské dědictví. V otevřené demokratické soutěži se totiž tyto strany budou vyvíjet směrem ke křesťansko-demokratickým stranám evropského typu. Ve skutečnosti možná právě tuniská an-Nahda poslouží jako laboratoř pro testování možného vývoje politického islámu tímto směrem.

Otázka je: kdy se „západní“ novináři a experti zbaví svého ideologického zaujetí a začnou vidět realitu tak, jak je, ve všech jejích složitostech, odstínech a nuancích?

Soumaya Ghannouchi je britsko-tuniská spisovatelka a odbornice na Blízký Východ. Její články se objevily v takových mezinárodních publikacích, jako The Guardian, The Independent, Corriere della Sera, Al-Džazíra a Al-Quds. Výběr jejích textů lze nalézt na jejím webu. Soumaya Ghannoushi je dcera Rachida Ghannoushiho, vůdce tuniské strany an-Nahda. Původní verze článku vyšla pro portál Huffington Post. Mezititulky doplnila redakce.

Zdieľať

O autorovi

Soumaya Ghannouchi

Soumaya Ghannouchi je britsko-tuniská spisovatelka a odbornice na Blízký Východ. Její články se objevily v takových mezinárodních publikacích, jako The Guardian, The Independent, Corriere della Sera, Al-Džazíra a Al-Quds. Soumaya Ghannoushi je dcera Rachida Ghannoushiho, vůdce tuniské strany an-Nahda.