John Esposito: Je třeba rozlišovat mezi nezaujatými a předpojatými texty o islámu a muslimech

John L. Esposito je vysokoškolský pedagog, profesor náboženství, mezinárodních vztahů a islámských studií. Ve svém rozhovoru prof. Esposito hovoří o své kariéře, současném stavu bádání o islámu v rámci studia mezinárodních vztahů, o vzestupu ISIS a o islamofobii. Prof. Esposita se dotazoval Al McKay, hlavní editor webu E-IR.com, zabývajícího se mezinárodními vztahy.

Jak se způsob, kterým chápete svět, měnil v průběhu času a co (nebo kdo) způsobil nejvýraznější změny ve vašich názorech?

Vždycky jsem žasl nad tím, jak se mohl někdo, kdo se narodil jako „italsko-americké děcko z Brooklynu“, první generace, která se dostala na střední a poté i na vyšší odbornou školu, někdo, kdo byl vychováván v převážně římskokatolické kultuře a byl cizím náboženstvím a kulturám vystaven jen minimálně, kdo působil také v klášteře františkánů-kapucínů a učil se na kněze, od svých 14 let až do doby, kdy ve 24 klášter opustil, stát akademikem, nemluvě o mém životě a zkušenostech, které s sebou přineslo mé 40-leté stýkání s islámem a muslimy.

Získal jsem magistraturu z teologie na Univerzitě sv. Jana a učil jsem na Rosemontské koleji. A právě zde jsem se jako mladý teolog poprvé ocitl ve světě, který byl zmítán hrůzami vietnamské války, hnutím za občanská práva a reformami, které do katolicizmu vnesl II. Vatikánský koncil.

Will Herberg skvěle zachytil americkou krajinu v roce 1995 v díle Protestant, katolík a žid. Avšak od roku 1965 teologové hovořili o dopadu sekularizace na náboženství a teologii. Tón udával harvardský teolog Harvey Cox a jeho Náboženství v sekulární obci a potom tzv. teologie mrtvého Boha. V raných 70. letech Harvey Cox napsal Obrat k Východu, odpověď na příliv hinduistických guruů, zenových a súfijských mistrů a na imigraci z Východu.

[Tweet „Reakce kolegů a rodiny: Proč studovat islám? Nikdy nenajdeš práci. A měli pravdu.„]

Nečekaný a obrovský zvrat v mém životě nastal na Temple University, kde jsem si na sklonku 60. let dodělával doktorát ve specializaci na katolicizmus, který jsem získal v roce 1974. Na rozdíl od jiných institucí, všichni promovaní studenti na katedře náboženství, nehledě na jejich hlavní specializaci, byli povinni zvolit si také další hlavní specializaci na jedno jiné světové náboženství a menší specializaci na dvě další. Zapsal jsem si jednoroční úvodní kurs o světových náboženstvích (hinduismus, buddhizmus, čínská a japonská náboženství a islám) u Bernarda Philipse, charismatického pedagoga a zakladatele této katedry. Nikdy jsem se neohlédl zpět. zůstal jsem vězet ve zcela novém světě kursů o hinduizmu a zen buddhizmu, zamýšlel jsem dokonce, že si zvolím specializaci na hinduizmus. K mému překvapení na mne tehdy Philips naléhal, abych si raději zapsal kurs islámu. Poté, co Temple University již poskytovala studia v oboru křesťanství, judaizmu, hinduizmu, buddhizmu a čínských náboženství, otevírala nyní i specializaci na islám. O islámu jsem tehdy věděl jen velmi málo a mé představy byly formovány filmy jako Exodus (1960) s jeho zaujatými názory na Araby a Lawrence z Arábie.

Nyní jsem učinil ohromující objev – na světě existovala ještě jedna abrahámovská víra – druhé největší náboženství světa. Děti Abraháma nezahrnovaly jen židy a křesťany, ale také muslimy.

Jako ostatní velcí učitelé, také Ismail al-Faruqi v sobě spojoval vědeckou erudici s energickou vášní pro svůj předmět studia, která byla přímo nakažlivá. Na Temple University jsem se islám učil jak z textu, tak i kontextu, z knih i od muslimských vyučujících a svých muslimských kolegů, kteří studovali se mnou. Pocházeli z Nigérie i Egypta, Pákistánu, nebo Malajsie. Tyto jedinečné rysy tohoto programu poskytovali již od počátku hluboký vhled nejen do jednoty, ale také do různosti islámu od severní Afriky až po Jihovýchodní Asii. Učil jsem se nejen z textů, ale také z pohledů samotných věřících, spatřujíc islám jako živou a žijící víru. K překvapení jiných i překvapení mému vlastnímu jsem své plány změnil a jako svou další hlavní specializaci jsem zvolil islám a dvěma menšími se staly hinduizmus a buddhizmus. Reakce mých kolegů teologů, mé rodiny a přátel následovala záhy poté: Proč studovat islám? Nikdy nenajdeš práci. A měli pravdu.

Náboženství, obzvláště pak islám, se těší značné pozornosti mezi odborníky na mezinárodní vztahy, zejména po 11. září 2001. Předtím však islám i náboženství jako takové, bylo v mezinárodních vztazích docela neprobádaným intelektuálním terénem. Myslíte si, že odborníci na mezinárodní vztahy mají dnes lepší výchozí postavení pro to, aby pochopili úlohu náboženství v mezinárodní politice, než jak tomu bylo před útoky z 11. září?

Na rozdíl od dnešní doby, jen několik desítek let dozadu byli v USA i v Evropě islám a muslimové na našich kognitivních a demografických mapách takřka neviditelní. Znalost a pokrytí témat islámu a muslimů v mediích, školách, na univerzitách a během odborných příprav úředníků v sektorech obrany a zahraničí bylo zanedbatelné. Islámské studie se zaměřovaly hlavně na minulost, zdůrazňovaly studium textů a historie, nikoli přímo role náboženství v moderní politice a společnosti. Tento trend se odrazil i na sociálních vědách, které zakládaly na převládající víře v modernizaci a na teorii progresivního vývoje, která spojovala rozvoj a modernizaci s westernizací a sekularizací společností. Náboženství představovalo dědictví minulosti, které je pro modernizaci a budování moderních národních států buď minimálně irelevantní, anebo je tomu přímou překážkou. Někteří přímo psali o odumírání tradičních společností a o tom, že muslimové si budou muset vybrat mezi Mekkou, nebo mechanizací. Většina profesních organizací – jako Asociace pro studium Blízkého Východu (MESA), Americká historická asociace, Americká politologická asociace, Asociace pro mezinárodní studia, dokonce i Americká akademie pro náboženství (AAR) ve veřejném prostoru nepokrývali otázky islámu vůbec, nebo jen minimálně. Odborníci na islám byli jen velmi vzdáleni skutečnému dění a bylo jich jen velmi málo. Je skutečností, že Temple University byla vůbec první, nebo alespoň první univerzita, o které vím, jež by zavedla studia světových náboženství včetně islámu již v roce 1968 a nabízela přímo získání akademického titulu se specializací na islám. Do té doby získávali odborníci na islám svou profesní kvalifikaci na katedrách arabského jazyka a literatury, nebo historie. Katedry pro studium náboženství byly převážně obsazeny experty na křesťanské písmo a teologii s minimálním, anebo vůbec žádným pokrytím judaizmu. Když v 70. letech tyto katedry začaly odpovídat na současné výzvy a rozšířili svou nabídku specializací, většina z nich zavedla i kursy světových náboženství a kladla důraz na odbornou průpravu ve specializacích na hinduizmus nebo buddhizmus, nikoli na islám. Dramatickým bodem zvratu se pak stala íránská revoluce.

Íránská revoluce v letech 1978-1979 změnila nejen mnoho životů, v Íránu a dalších částech muslimského světa, ale také vztahy mezi USA a Evropou na straně jedné a Íránem na straně druhé. Osudově strategická poloha Íránu, dlouhodobý blízký spojenecký vztah šáhova režimu s USA a hrozba pro americké národní zájmy (ropná pole a naši ropu produkující spojenci na Blízkém Východě), aféra s únosem amerických diplomatů na ambasádě USA, íránská revoluce a strach z hrozby „islámského fundamentalizmu“ dokázaly vydláždit mnoho kariér. Reportéři jako Ted Koppel a jeho Noční linka s podtitulem Amerika vzata jako rukojmí, další novináři a zejména specialisté na Blízký Východ a islámské studie byli katapultováni ze svých komnat do přednáškových sálů, na pozice poradců a televizních komentátorů.

Pokud byla 70. léta pro některé badatele docela tichými soukromými roky, pak léta 80. a 90. byla roky vysoce profilovaných pozic a velmi rychlého tempa celospolečenského dění.

Politické a demografické změny během 80. a 90. let vtáhly zájem o islám a muslimy v politice z okraje přímo do centra dění. Pro nás specialisty v oboru se téměř hladomor obrátil v hostinu: přišly smlouvy na knihy, přednášková turné po celém světě, pozice konzultantů, mediální výstupy. Deset let poté provedl Saddám Husajn svou invazi do Kuvajtu, následovala okupace Iráku, potom Usáma bin Ládin, al-Ká’ida a zejména pak 11. září a následné útoky v Londýně, pak přes Madrid až po Bali, unáhlená „globální válka proti terorizmu“, jejíž dopady znovu zdůraznili strachy před střetem civilizací, změnily dynamiku globální politiky a vyústili v několikanásobný nárůst státní podpory agentur a expertů na terorizmus a bezpečnost, Blízký Východ, islámské studie a rovněž také exponenciální nárůst islamofobie.

Hrůzyplné útoky al-Ká’idy na Světové obchodní centrum a Pentagon 11. září, následné teroristické útoky v Londýně, v Madridu, na Bali a jinde ve světě, rétorika vyzývající k ozbrojenému džihádu proti Západu, to vše se stalo rámci, skrze které vnímají media a mnoho členů našich společností nejen teroristické organizace, ale v mnoha případech také islám jako takový a globální muslimskou populaci. Zahraniční i domácí politiku zasáhl strach z náboženství islámu a z mainstreamových muslimů, nikoli pouze strach a nulová tolerance pro muslimské extremisty a teroristy.

Mezinárodní vztahy čelily výzvám zejména v období 11. září a krátce po něm. Jako jsem poznamenal již předtím, sociální vědy ignorovaly, nebo popíraly relevanci a úlohu náboženství v moderním národním státě, ve kterém viděli náboženství přinejmenším jen jako součást soukromé sféry a antitezi moderní sekulární demokracie a veřejného prostoru. Jak ale potom měla být vysvětlena obroda přítomnosti náboženství ve veřejném životě, nejen v případě islámu, ale také křesťanství, judaizmu, hinduizmu a buddhizmu? Jak měli vysvětlit, obzvláště ti, kteří vnímali moderní vzdělání jako nástroj k produkci stále sekulárnějšího občanstva, úlohu moderně vzdělaných lídrů a stoupenců těchto hnutí, mezi kterými se kromě méně vzdělaných nacházeli také lékaři, právníci, inženýři, novináři a vědci, kteří představovali alternativní elity k těm sekulárním? Výzkumná rada pro sociální vědy a další se pokusili odpovědět na tuto výzvu a porozumět, analyzovat a vyučovat témata vztahu náboženství a sekularizmu v moderních státech a společnostech, stejně jako zformovat odbor zaměřený na přepracování osnov. Když jsem poprvé přišel na Školu pro zahraniční služby (SFS) při Georgetownské univerzitě, což je jedna z nejstarších a předních vysokých škol zabývajících se mezinárodními vztahy, abych řídil nově zbudované Centrum pro muslimsko-křesťanské porozumění (CMCU), nebyl jsem jen profesorem islámských studií, ale také vůbec prvním profesorem náboženství a mezinárodních vztahů, protože zde nekladli žádný důraz na politiku a kulturu. Nyní je kultura a politika velmi populární specializací na SFS. Na katedře teologie působil jen jeden odborník na islám (a ještě navíc externista). Nyní odborníci na islám (na náboženství, politiku muslimských zemí a jejich společnosti) působí na katedře teologie, na CMCU, na katedře arabistiky, která byla přejmenována na Katedru arabských a islámských studií, stejně jako na dalších. Dnes můžete na každé dobré univerzitě nebo vyšší odborné škole očekávat katedry, fakulty, nebo alespoň kursy zaměřené na islámské studie, nejen u humanitních směrů, ale i u sociálněvědních.

ISIS díky svým aktivitám v Iráku a Sýrii v současnosti dominuje v titulcích zahraničních správ. Proběhlo mnoho diskusí o tom, jak tuto militantní islamistickou skupinu zastavit. Co si myslíte, že je efektivní odpovědí na ISIS?

Tak jako v minulosti již mnohokrát (íránská revoluce, vzestup a rané úspěchy Tálibánu v Afghánistánu, al-Ká’ida a její přerod v mezinárodní síť apod.) prudká expanse ISIS (nebo IS) do (a potom ze) Sýrie a do Iráku zaskočila mezinárodní společenství a nyní dominuje titulkům zahraničních správ.

Zvládnutí a následná porážka ISIS vyžaduje krátkodobé i dlouhodobé odpovědi. Expanze ISIS byla umožněna politickými podmínkami v Sýrii a Iráku, etnicko-náboženskými/sektářskými rozdíli, násilím a terorem v regionu a selháními jak USA tak i mezinárodního společenství.

Podobně jako al-Ká’ida a další militanti i ISIS nabízí militantní, pokřivenou a zmrzačenou verzi salafíjské ideologie, resp. interpretace islámu. Tato jejich vize racionalizuje, či ospravedlňuje, rekrutuje, legitimizuje a motivuje mnoho jejích bojovníků. Mnoho z toho, čeho se dopouštějí, vlastně porušuje islámské právo, jako jejich nestydaté činy terorizmu, popravy civilistů, kruté využívání stínání, zabíjení nevinných muslimů, jezídů a křesťanů.

Zatímco náboženství/islám, respektive jeho velmi tvrdá a pokřivená verze, hraje úlohu v legitimizaci, rekrutování a motivaci, studie mnoha džihádistů a hnutí podobných ISIS ukazují, že jejich primární motivy nutno hledat někde jinde. Toto se naplno ukázalo dnes, jakož i v nedávné minulosti, v případě Evropanů a Američanů, kteří se k ISIS připojili.

Studie Evropské sítě expertů na násilnou radikalizaci při Evropské radě (byl jsem členem této sítě), které se zabývají radikalizací v Evropě, stejně jako jiné studie dalších expertů na terorizmus, jako jsou Maec Sageman a Robert Pape, zabývající se globálním terorismem a sebevražednými atentáty, odkrývají, že ve většině případů není hlavním zdrojem nejextrémnějšího chování náboženství. Spouštěče radikalizace zahrnují morální rozhořčení, roztrpčení, hledání nové identity a smyslu či účelu bytí, nebo touhu někam patřit. Pro mnoho z nich je to zkušenost nebo vnímání života v „nepřátelské“ společnosti, nedostatečné zapojení se do společnosti, odpor proti imperializmu, sociální nespravedlnost, touha vymanit se z okupace nebo moci zkorumpovaných autoritářských vládců.

Nakonec především právě národy regionu (Syřané, Iráčané, Turci, Jordánci, Libanonci či obyvatelé států Arabského Zálivu) budou muset řešit své problémy. Nicméně je podstatné a potřebné také zapojení a úsilí USA spolku s jeho evropskými a blízkovýchodními spojenci (zejména s Tureckem, Saúdskou Arábií, Katarem, Jordánskem a SAE). Je třeba podpořit slabou a roztříštěnou syrskou umírněnou opozici, nového iráckého prezidenta a posílit irácké bezpečnostní a ozbrojené složky. V některých případech bude nutno sáhnout i k pečlivě cíleným vojenským operacím a ozbrojené podpoře, vše to je důležité zvážit.

Avšak jde o běh na dlouhou trať. Pokud si skutečně přejeme rozetnout začarovaný kruh globálního terorizmu a porazit jeho hnutí, která v posledních desetiletích existovala, jak poznamenává Graham Fuller v úvaze Pomstít Jamese Foleyho, stávající podmínky a trvající těžkosti v muslimských zemích, které džihadističtí teroristé využívají v posledních letech, musí být také řešeny: „Cizí boty na této půdě, diktátoři podporování USA z pohodlnosti, neschopnost ukončit půlstoletí izraelské okupace palestinských území, způsob nakládání s Palestinci, který se stal paradigmatem přístupu k jiným muslimům, činnost USA v regionu pod věčným pláštíkem preventivních vojenských úderů – toto vše pokračuje.“

Vy sám jste se velmi silně podílel na úsilí vytvořit pevnější vztahy mezi muslimy a křesťany. Jak nyní hodnotíte vztahy mezi muslimy a křesťany na globální úrovni? Co více ještě může být učiněno pro jejich zlepšení?

Celosvětové vztahy mezi křesťany a muslimy v arabském a šířeji muslimském světě jsou vynikající i hrubě narušené zároveň. Obrovských pokroků bylo dosaženo nejen v muslimsko-křesťanských vztazích, ale také v mezináboženských či multináboženských vztazích zahrnujících všechna velká náboženství. Hlavní muslimsko-křesťanské iniciativy se objevily jak mezi Vatikánem, tak mezi canterburským arcibiskupstbím, další iniciativy vznikly v mnoha zemích na národní i lokální úrovni. Projekt a dokument Společné slovo mezi námi a vámi, zprostředkovaný více než 300 muslimskými náboženskými lídry, dosáhl k představitelům katolické, anglikánské/episkopální a protestatským církvím.

[Tweet „Prohlášení povzbuzující vzájemné pochopení a respekt vyžadují praktické naplnění.“]

Naneštěstí ve stejném čase vzestup ultrakonzervativních tendencí mezi křesťany i mezi muslimy znovu posílil takový náboženský exkluzivismus, který je nepřátelský vůči naší stále více multietnické a mnohonáboženské společnosti. Vidíme to sami u nás doma v protimuslimských tirádách Pata Robertsona, Johna Hageeho, Roda Parleyho, či Franklina Grahama, na islamofobii v Americe i v Evropě. Mezinárodně významné protináboženské konflikty a střety mezi muslimy a křesťany se odehrály od Nigérie přes Egypt až po Pákistán a Filipíny.

Prohlášení odsuzující násilí a terorizmus, povzbuzující vzájemné pochopení a respekt jsou důležitá, ale vyžadují praktické naplnění. Vrchní náboženští představitelé musí být zapojeni do výcvikových programů nových kněží, ministrantů a imámů v kostelech a medresách, musí být rozběhnuty nové programy pro středoškolské učitele, nové kursy a programy na univerzitách a vyšších odborných školách jsou také důležité, stejně jako letní náboženská soustředění mládeže. Političtí vůdcové a media hrají nesmírně důležitou úlohu. Nemohou sahat pro podporu k nejtvrdším liniím náboženských předsudků a bigotnosti, media musí vyvažovat své mnohdy až obsedantní pokrytí extremismu a dávat více prostoru mainstreamové většině, jejich životu a víře. Pokud v tom selžou, pomohou prosadit nebezpečné protimuslimské nálady a chování.

V roce 2012 jste spolu s Nathanem Leanem publikovali knihu Průmysl islamofobie, která zkoumá vzestup strachu a nenávisti vůči muslimům napříč USA a Evropou. Jak široký je to podle vás problém? Vnímáte ho jako něco, co nelze spojit výhradně s krajní pravicí?

Islamofobie se stala společenskou rakovinou, metastazující v Americe a Evropě od 90. let. Islamofobie je předsudek, nebo nepřátelství vůči muslimům na základě jejich náboženské nebo etnické identity. Kritika islámské teologie a kultury nezbytně neznamená islamofobii, stejně jako kritika pilířů jakékoli jiné kultury nebo kteréhokoli jiného ze světových náboženství nutně neznamená předsudečnou či nepřátelskou pozici vůči těm, kteří se k ní hlásí. Islamofobie odkazuje na zaujatost a diskriminaci, která často ústí v praktické činy diskriminace a v nenávistné slovní projevy, připisování kolektivní viny majoritě mainstreamových muslimů za činy muslimů extremistických a muslimských teroristů, jejich nenávistnou trestnou činnost, nenávistné slovní projevy, nebo jejich upírání občanských svobod.

Na rozdíl od Velké Británie, kde termín islamofobie poprvé zazněl již v 90. letech (a nyní je široce užíván v Evropě) v USA pro tento druh nepřátelství neexistovalo pojmenování, až přišlo zamítnutí modlitebny na Park 51 (tzv. mešita na Ground Zero), tedy Islámské centrum na dolním Manhattanu. Časopis Time byl prvním periodikem, které celou aféru pokrývalo a tázal se: „Je Amerika islamofobní?“ Na rozdíl od antisemitizmu, rasismu či homofobie je islamofobie stále brána jako kulturně přijatelná. Stále ještě chybí notný kus cesty k tomu, aby byla, alespoň veřejně (ve vysílání, v projevech politických představitelů apod.) tabuizována.

Politici, komentátoři v mediích, tvrdolinijní křesťanští sionističtí kazatelé, pisatelé islamofobních polemik a webové stránky podobného zaměření – které jsou na internetu v rámci tématu nejčastější – ti všichni se podílejí na její značné přítomnosti v populární kultuře. Příklady dopadu islamofobie v USA lze vidět nejen v incidentech nenávistných slovních projevů a trestných činů, ale také v rétorice a diskursu prezidentských voleb v letech 2008 a 2012, stejně jako při volbách do kongresu v letech 2010 a 2012, na protestech proti modlitebně na Park 51 a v tom, co následovalo po nich.

V roce 2008, kdy Barack Obama navštívil Dearborn, zabránili někteří členové jeho týmu tomu, aby spolu s ním byla vyfotografována mladá žena v šátku. Mnoho jeho oponentů jej také označovalo za muslima, aby ho diskreditovali jako presidentského kandidáta. Během zápasu v prezidentských volbách v roce 2012 každý z republikánských kandidátů buď během kampaně, nebo v uplynulých dvou letech narážel na islám a muslimský náboženský exkluzivismus, zpochybňoval loajalitu amerických muslimů, kladl si otázku zda muslim může sloužit ve vládním kabinetu, pod jakými podmínkami, zda je potřeba přímo zakázat právo šarí’a apod.

Dopady islamofobie lze spatřovat i během vykonávání prezidentského úřadu Barackem Obamou. Prezident nikdy nenavštívil žádnou z amerických mešit. Žádný muslim se nestal význačným ambasadorem, počet viditelných význačných členů administrativy je zanedbatelný, Antiislámská a protimuslimská rétorika se stala předmětem politických zápasů i ve volbách do kongresu v roce 2010.

Stavba islámského centra a Manhattanu v blízkosti Ground Zero rozproudila celonárodní debatu a protestní pochody. Ačkoli profilace kritiků byla různá a důvody pro nesouhlas s tímto projektem taktéž, prominentní protimuslimští aktivisté sehráli v potírání názorových oponentů těchto protestů nejdůležitější úlohu. Mimo jiné zdůrazňovali, že výstavba mešity na takovém místě bude pomníkem terorismu. Aktivisté jako Robert Spencer a Pamella Gellar, kteří provozují webové stránky včetně Iniciativy pro obranu svobody, Stop islamizaci Ameriky (SIOA, kterou Southern Poverty Law Center v roce 2010 označil jako protimuslimskou nenávistnou skupinu) a Jihad Watch mobilizovali media, zejména sociální a svolávali veřejné demonstrace. Vynalezli termíny jako „mešita na Ground Zero“ a „megamešita na Ground Zero“.

Následkem aféry z Park 51 vypukla vlna aktivit proti mešitám od New Yorku po Kalifornii. Zároveň s ní přibližně 29 států řešilo zavedení protišarí’atské legislativy, která má zabránit přijetí šarí’y, ačkoli je to podle naší ústavy nemožné.

Mainstreamová media sledují nejnižší míru vkusu a honí se za sledovaností, což je zachyceno v mediální mantře „lid chce vidět krev“. Dopad tohoto přístupu lze vidět již v správě Media Tenor nazvané Nová éra vztahů mezi Araby a Západem, pod kterým bylo vydáno 975 000 novinových článků v amerických i evropských mediích a které představují nehoráznou nerovnováhu:

V roce 2001 2 % všech novinových článků v západních mediích zobrazovalo muslimské militanty, ale jen 0,1 % prezentovalo život obyčejných muslimů. Přeskočíme deset let. V roce 2011 počet zobrazení militantů vzrostl z 2 % na 25 %. Ale podíl článků pojednávajících o běžném každodenním životě obyčejných muslimů zůstal na stejné hodnotě jako v roce 2001, tedy na pouhé 0,1 %.

Stejně problematickým a nebezpečným trendem je po domácky vyráběná propaganda pečlivě kultivovaná autory protimuslimských polemik a jejich mecenáši, oplývajícími prostředky, kterým se podařilo opanovat internet desítkami velmi viditelných blogů a webových stránek, podporovaných stovkami uživatelských blogů, na které odkazují.

Centrum pro americký pokrok v roce 2011 ve své studii na základě státních dotací pro sektor studií mezinárodních vztahů uvedlo, že za deset let od sedmi hlavních nadací přiteklo k těmto islamofobním autorům a webům plných 42,6 milionu amerických dolarů.

V roce 2013 zpráva CAIR-u nazvaná Legislativní obava: islamofobie a její dopad na USA obsahovala údaj rovněž získaný na základě státních dotací pro sektor studia mezinárodních vztahů. Ukazovala, že mezi roky 2008 a 2011 činil celkový výnos, který získaly islamofobní sítě v USA, rovných 119 662 000 dolarů.

Od 11. září bylo vydáno mnoho literatury o islámu. Jenže patrně většina z toho jsou díla charakterizovatelná jako zavádějící, zaujatá a poháněná předem danou agendou. Jak podle vás mají lidé, zejména studenti, přející si dozvědět se něco více o islámu, odlišit autory čestné a nezaujaté od nečestných a neobjektivních?

Oproti době před 40 lety, íránská revoluce a posléze zejména 11, září vedlo k explozi objemu publikací o islámu a Blízkém Východě, dokonce i k velkým a klíčovým, hojně odkazovaným publikacím. Zároveň s tím se internet stal hlavním kanálem, kterým se šíří jak informace, tak i dezinformace. Existuje zde obrovská diverzita publikovaného materiálu rozdílné intelektuální a politické orientace – od Tea Party a neokonzervativců například, až po pokrokové liberály. Jenže všichni jsou skloni publikovat texty, které lze označit za matoucí a poháněné skrytou agendou. Tak jako jste před lety mohli najít experty z těch nejlepších univerzit, kteří podporovali tabákový průmysl a takové, kteří dospívali ke zcela jinému závěru, tak nyní můžete najít odborníky na globální politiku a náboženství z těch samých univerzit, jak se o islámu vyjadřují podobně. Proto je potřebné znát, kdo vydává danou publikaci a kdo je jejím autorem, jaká je jejich orientace, co kdy vydali předtím apod. A toto je velmi usnadněno s pomocí vyhledavače Google!

[Tweet „Dnes je potřebné znát, kdo publikaci vydává, kdo je autorem a jaká je jejich orientace.“]

Jedním z důvodů, proč Oxford začal vydávat ambiciózní sérii hojně odkazovaných prací, které nyní pokrývají většinu oblastí od kultury a politiky až po vědu, genderové otázky a umění, bylo uspokojit potřebu poskytnout nejlepší odborné poznatky. Totéž platí i pro internet. Portál Oxford Islamic Studies Online poskytuje internetovou podobu nejdůležitějších textů – primárních i sekundárních pramenů, životopisů apod.

Mnoho čtenářů portálu E-International Relations jsou studenti. Jaké důležité rady byste poskytl těm, kteří se chtějí ve svém studiu zaměřit na islámský svět?

Tou nejdůležitější věcí, kterou jsem se já sám za všechny ty roky mé akademické práce i studia islámu a muslimských společností naučil, je věc zřejmá ale i přesto uniká mnoha lidem. Pokud chcete vědět, čemu skutečně lidé věří, pokud chcete zachytit realitu každodenního života, potom musíte kombinovat, řečeno současným akademickým žargonem, text a kontext. Pro pochopení víry a způsobu života jiných lidí je třeba znát náboženství, historii, politiku i kulturu. Potřebujete znalost posvátných textů stejně jako toho, v co lidé věří a co dělají ve skutečnosti.

Zhodnotit základy náboženství neznamená přestat mít na zřeteli rozmanitost jeho forem a způsobů vyjádření. Jakkoli je hebrejská Bible (Starý Zákon) či Nový Zákon relevantní, pro pochopení judaismu nebo křesťanství je nezbytné rovněž i pozorovat židy a křesťany, v co věří a jak svou víru praktikují ve specifickém historickém, kulturním a sociálním kontextu. Judaizmus je Tóra a Talmud. Judaismus v Etiopii, Izraeli a New Yorku má proto mnoho společného, avšak i přesto může oplývat mnoha značně odlišnými kulturními vyjádřeními. Podobně, západní křesťané a jejich orientální souvěrci (koptové, melchité, pravoslavní) či presbyteriáni a anglikáni sdílejí společné pojítko s Ježíšem Kristem, ale mají přesto velmi bohaté teologie a obřady, které jsou podmíněny jejich jedinečnými historickými a kulturními zkušenostmi. Podobně, ačkoli mnoho lidí má sklon vnímat islám a muslimy až příliš často perspektivou obrázků ze Saúdské Arábie či Íránu, muslimské praktiky (oblečení, úloha žen ve společnosti, písně a tance) se velmi liší od Afriky a Asie až po Ameriku a Evropu.

Tento náhled a životní postoj formoval mou práci v průběhu uplynulých 40 let. Vždy, když jsem psal o islámu (a v případě jiných náboženství to platí taktéž), jsem se snažil vidět společně sdílené prvky víry a náboženské praxe stejně jako různé myšlenkové směry a sekty, vždy jsem byl nucen pohlížet na to, jak se víra muslimů projevuje přímo v terénu v určitých muslimských společnostech. Zároveň jsem vždy musel rozlišovat mezi vírou mnoha lidí a pokřivenými interpretacemi a činy jen velmi malého počtu jedinců, mezi mainstreamovou majoritou a minoritou militantních extremistů.

Původní verzi rozhovoru publikoval portál E-IR.com pod licencí Creative Commons (CC BY-NC-SA 3.0).